Pátá kapitola

Samira R. Khalil, 57 let, v domácnosti, Athénina matka

NeÅ™í­kejte jí­ Athéna, prosí­m vás. Její­ pravé jméno je Sherine. Sherine Khalil, milovaná, vytoužená dcera, kterou bychom byli s manželem rádi zplodili sami!

Život vÅ¡ak mÄ›l jiné plány – je-li osud pÅ™í­liÅ¡ Å¡tÄ›drí½, vždycky existuje propast, kam se mohou zÅ™í­tit vÅ¡echny sny.

Žili jsme v Bejrútu v dobÄ›, kdy byl vÅ¡eobecnÄ› považován za nejkrásnÄ›jÅ¡í­ mÄ›sto Blí­zkého ví½chodu. Manžel byl úspěšní½ podnikatel, brali jsme se z lásky, každí½ rok jsme jezdili do Evropy, mÄ›li jsme pÅ™átele, zvali nás na vÅ¡echny ví½znamné společenské události, a jednoho dne jsem dokonce pÅ™ijala ve svém domÄ› prezidenta Spojení½ch států, jen si to pÅ™edstavte! Byly to tÅ™i nezapomenutelné dny: v průbÄ›hu první­ch dvou americká tajná služba prohledala každičkí½ kout naÅ¡eho domu (ovÅ¡em ve čtvrti byli už ví­c než mÄ›sí­c, obsadili strategické pozice, najali si byty, pÅ™estrojovali se za žebráky nebo zamilované dvojice). A pak jeden den – lépe Å™ečeno dvÄ› hodiny – slavnosti. Nikdy nezapomenu na závist v očí­ch pÅ™átel a na naÅ¡i radost z toho, že se můžeme dát vyfotografovat s nejmocnÄ›jÅ¡í­m mužem planety.

MÄ›li jsme vÅ¡echno, až na to, co jsme si pÅ™áli nejví­c: dí­tÄ›. NemÄ›li jsme tedy nic.

VyzkouÅ¡eli jsme vÅ¡echny způsoby, zavázali jsme se sliby, Å¡li jsme na mí­sta, kde prí½ je zaručenÄ› možní½ zázrak, radili jsme se s lékaÅ™i, léčiteli, brali jsme léky a pili kouzelné nápoje a elixí­ry. Dvakrát jsem se podrobila umÄ›lému oplodnÄ›ní­, a o dí­tÄ› jsem pÅ™iÅ¡la. PÅ™i tom druhém pokusu jsem ztratila také leví½ vaječní­k a pak už žádní½ lékaÅ™ nechtÄ›l dalÅ¡í­ podobné dobrodružství­ riskovat.

Tehdy nám jeden z mnoha pÅ™átel znalí½ch naÅ¡í­ situace navrhl jediné možné ví½chodisko: osvojení­ dí­tÄ›te. Řekl, že má kontakty v Rumunsku a že by celá záležitost netrvala dlouho.

Už za mÄ›sí­c jsme tam letÄ›li; náÅ¡ pÅ™í­tel vedl důležité obchodní­ jednání­ s diktátorem, kterí½ v té dobÄ› v zemi vládl a na jehož jméno si nevzpomí­nám (pozn. red.: Nicolae CeauÅŸescu), takže jsme se vyhnuli byrokratickí½m průtahům a dostali jsme se do adopční­ho stÅ™ediska v transylvánském Sibiu. Tam už na nás čekali s kávou, cigaretami, minerálkou a pÅ™ipravení½mi listinami, stačilo si vybrat.

Zavedli nás do jeslí­, kde bylo velice zima, a já se divila, jak v takové situaci mohou ta ubohá stvoÅ™ení­ nechat. NejradÄ›ji bych je adoptovala vÅ¡echna a vzala je do naÅ¡í­ zemÄ›, kde bylo slunce a svoboda, ale to byl samozÅ™ejmÄ› jenom poÅ¡etilí½ nápad. Procházeli jsme se mezi postí½lkami, poslouchali pláč a hrozili se důležitého rozhodnutí­, které jsme mÄ›li učinit.

Déle než hodinu jsme si s manželem neÅ™ekli ani slovo. VyÅ¡li jsme ven, vypili kávu, vykouÅ™ili cigaretu, vrátili se – a to se nÄ›kolikrát opakovalo. NeuÅ¡lo mi, že žena pověřená adopcí­ už začí­nala bí½t netrpÄ›livá, museli jsme se konečnÄ› rozhodnout; v tom okamžiku jsem se nechala vést instinktem, kterí½ bych se odvážila nazvat mateÅ™skí½m, a jako bych právÄ› nalezla dí­tÄ›, jež v tomhle vtÄ›lení­ mÄ›lo bí½t moje, ale pÅ™iÅ¡lo na svÄ›t z jiného lůna, ukázala jsem na jednu holčičku.

ZamÄ›stnankynÄ› nám doporučila, abychom si to rozmysleli. Zrovna ona, které tak vadilo naÅ¡e otálení­! Já už jsem se vÅ¡ak rozhodla.

Ale ona velice opatrnÄ›, aby neranila mé city (myslela, že máme v Rumunsku kontakty na nejvyÅ¡Å¡í­ch vládní­ch mí­stech), mi poÅ¡eptala tak, aby to manžel neslyÅ¡el:

“žVí­m, že to nebude dÄ›lat dobrotu. Je to dcera Cikánky.”

OdpovÄ›dÄ›la jsem, že kultura se nepÅ™enáÅ¡í­ v genech – to teprve tÅ™í­mÄ›sí­Äní­ dí­tÄ› bude mou a manželovou dcerou a vychováme ji podle naÅ¡ich zvyků. Pozná kostel, kam chodí­me, pláže, na nichž se prochází­me, bude čí­st knihy ve francouzÅ¡tinÄ›, studovat na Americké Å¡kole v Bejrútu. KromÄ› toho jsem nemÄ›la – a dosud nemám – žádné informace o cikánské kultuÅ™e. Ví­m jen, že putují­ po svÄ›tÄ›, moc se nekoupají­, podvádÄ›jí­ druhé a v uchu nosí­ náuÅ¡nici. Ří­ká se, že mají­ ve zvyku krást dÄ›ti, které pak unáÅ¡ejí­ ve sví½ch vozech, ale v tomhle pÅ™í­padÄ› doÅ¡lo k pravému opaku: opustili dí­tÄ›, o které jsem se mÄ›la postarat já.

Žena se mi to jeÅ¡tÄ› pokouÅ¡ela vymluvit, já už ale podepisovala listiny a žádala manžela, aby udÄ›lal totéž. Na zpáteční­ cestÄ› do Bejrútu se mi svÄ›t hned zdál jiní½: Bůh mi dal důvod k existenci, k práci a k boji v tomto slzavém údolí­. Bylo s námi dí­tÄ›, které mÄ›lo ospravedlnit veÅ¡keré naÅ¡e úsilí­.

Sherine rostla do moudrosti a krásy – tak to asi Å™í­kají­ vÅ¡ichni rodiče, ale myslí­m, že to bylo opravdu ví½jimečné dí­tÄ›. Kteréhosi odpoledne, když už bylo Sherine pÄ›t let, mi jeden z mí½ch bratrů Å™ekl, že kdyby chtÄ›la pracovat v cizinÄ›, jméno vždycky prozradí­ její­ původ – a navrhl, abychom je zmÄ›nili na nÄ›jaké neutrální­, jako tÅ™eba Athéna. Dnes samozÅ™ejmÄ› ví­m, že neoznačuje jen hlavní­ mÄ›sto jedné zemÄ›, ale také bohyni moudrosti, inteligence a války.

A můj bratr nejenomže to vÄ›dÄ›l, ale také si uvÄ›domoval, jakí½ problém by arabské jméno mohlo působit v budoucnosti – pohyboval se v politickí½ch kruzí­ch jako celá naÅ¡e rodina a pÅ™ál si chránit neteÅ™ pÅ™ed černí½mi mraky, které on, ale jenom on, dokázal zahlédnout na obzoru. Nejví­c mÄ› pÅ™ekvapilo, že Sherine se zvuk toho slova zalí­bil. Téhož odpoledne si sama začala Å™í­kat Athéna a už jí­ to nikdo nevymluvil. I my sami jsme na to pÅ™istoupili, aby mÄ›la radost, a mysleli jsme, že ji to brzo pÅ™ejde.

Může snad jméno ovlivnit život človÄ›ka? ÄŒas plynul, pÅ™ezdí­vka vydržela a my jsme si na ni nakonec zvykli.

V dospí­vání­ jsme u Sherine zjistili určité náboženské sklony – věčnÄ› bí½vala v kostele, znala nazpaměť evangelia, a to bylo zároveň požehnání­ i kletba. Ve svÄ›tÄ› stále ví­ce rozdÄ›lovaném různou ví­rou jsem se bála o dceÅ™ino bezpečí­. V té dobÄ› už nám Sherine začala poví­dat, jako by to bylo docela normální­, že má spoustu neviditelní½ch pÅ™átel – andÄ›lů a svatí½ch, jejichž obrazy ví­dala v kostele, kam jsme chodili. VÅ¡ecky dÄ›ti na svÄ›tÄ› samozÅ™ejmÄ› vidí­ nÄ›jaké pÅ™eludy, i když po dosažení­ určitého vÄ›ku už si na to ani nevzpomenou. Mají­ také ve zvyku pÅ™isuzovat život neživí½m vÄ›cem, jako panenkám nebo plyÅ¡oví½m tygÅ™í­kům. Ale začalo mi pÅ™ipadat, že Sherine pÅ™ehání­, když jsem jednou pro ni Å¡la do Å¡koly a ona mi Å™ekla, že vidÄ›la “žbí­le oblečenou paní­, podobnou Panence Marii”.

Jistěže věří­m v andÄ›ly. Věří­m dokonce, že andÄ›lé hovoÅ™í­ s malí½mi dÄ›tmi, ale když se nÄ›co takového zjevuje dospÄ›lému človÄ›ku, jde o nÄ›co jiného. Znám Å™adu pÅ™í­padů, kdy pastí½Å™i nebo vesničané tvrdili, že spatÅ™ili paní­ v bí­lém – a to jim nakonec zničilo život, protože za nimi začali chodit lidé a chtÄ›li zázraky, kněží­m to dÄ›lalo starosti, z vesnic se stala poutní­ mí­sta, a ta neÅ¡Å¥astná stvoÅ™ení­ pak skončila v kláÅ¡teÅ™e. Proto mÄ› to sdÄ›lení­ velice znepokojilo; v tomhle vÄ›ku se mÄ›la Sherine starat, jak se nalí­Äit, lakovat si nehty a dí­vat se na romantické seriály nebo dÄ›tské programy v televizi. S mou dcerou nebylo nÄ›co v poÅ™ádku a já jsem se Å¡la poradit s odborní­kem.

“žUklidnÄ›te se,” Å™ekl mi.

Pro dÄ›tského lékaÅ™e specializovaného na psychologii dí­tÄ›te, stejnÄ› jako pro vÄ›tÅ¡inu lékařů, kteÅ™í­ se tÄ›mito problémy zabí½vají­, jsou neviditelní­ pÅ™átelé jakousi projekcí­ snů a pomáhají­ dí­tÄ›ti odhalit jeho touhy, vyjádÅ™it city, a to vÅ¡e, aniž mu jakkoli ublí­Å¾í­.

“žAle žena v bí­lém?”

OdpovÄ›dÄ›l mi, že Sherine možná dobÅ™e nepochopila náÅ¡ způsob vidÄ›ní­ nebo chápání­ svÄ›ta. Navrhl, abychom si pomalu začali pÅ™ipravovat půdu, jak jí­ sdÄ›lit, že byla adoptována. Podle vyjádÅ™ení­ toho specialisty by bylo nejhorÅ¡í­, kdyby na to pÅ™iÅ¡la sama – pak by začala pochybovat o vÅ¡ech. Její­ chování­ by se pak nedalo pÅ™edví­dat.

Od té doby jsme s ní­ začali jednat jinak. Neví­m, jestli si človÄ›k dokáže vzpomenout na nÄ›co, co se mu stalo, když byl jeÅ¡tÄ› nemluvnÄ›, ale napÅ™í­Å¡tÄ› jsme se jí­ snažili ukázat, jak moc ji milujeme a že se už nemusí­ uchylovat do svÄ›ta pÅ™edstav. MÄ›la pochopit, že její­ viditelní½ svÄ›t je tak krásní½, jak jen může bí½t, že rodiče ji ochrání­ pÅ™ed každí½m nebezpečí­m, že Bejrút je nádherní½ a pláže vždycky plné slunce a lidí­. Aniž jsem chtÄ›la onu “žÅ¾enu” vytÄ›sňovat, začala jsem s dcerou trávit ví­c času, zvala jsem k nám její­ kamarády ze Å¡koly, nepromarnila jsem jedinou pÅ™í­ležitost, abych jí­ dokázala, jak je nám drahá.

Tahle strategie byla úspěšná. Můj manžel hodnÄ› cestoval, Sherine ho postrádala, a tak se ve jménu lásky rozhodl pozmÄ›nit svůj životní­ styl. SamotáÅ™ské rozmluvy postupnÄ› vystÅ™í­dalo radostné soužití­ otce, matky a dcery.

VÅ¡echno se daÅ™ilo, až jednou v noci Sherine pÅ™iÅ¡la s pláčem ke mnÄ› do ložnice a Å™ekla, že má strach, protože se blí­Å¾í­ peklo.

Byla jsem doma sama – manžel musel zase odjet – a domní­vala jsem se, že právÄ› to jí­ bylo lí­to. Ale peklo? Co je vlastnÄ› učili ve Å¡kole nebo v kostele? Rozhodla jsem se, že nazí­tÅ™í­ si půjdu promluvit s učitelkou.

Mezití­m ale Sherine poÅ™ád plakala. Zavedla jsem ji k oknu, ukázala jsem jí­ StÅ™edozemní­ moÅ™e v záÅ™i úplňku. Řekla jsem jí­, že tu nejsou žádní­ démoni, ale hvÄ›zdy na nebi a lidé, kteÅ™í­ se procházejí­ po bulváru pÅ™ed naÅ¡í­m domem. VysvÄ›tlovala jsem jí­, že se nemusí­ bát, aÅ¥ je klidná, ale ona se stále tÅ™ásla a plakala. Když jsem se ji skoro půl hodiny marnÄ› pokouÅ¡ela utiÅ¡it, znervóznÄ›la jsem. Žádala jsem ji, aÅ¥ s tí­m pÅ™estane, že už není­ malé dí­tÄ›. Napadlo mÄ›, že možná začala poprvé menstruovat; Å¡etrnÄ› jsem se jí­ zeptala na krvácení­.

Mluvila o spoustÄ› krve.

Vzala jsem kousek vaty, Å™ekla, aÅ¥ si lehne, abych mohla její­ “žzranÄ›ní­” oÅ¡etÅ™it, o nic nejde, zí­tra jí­ to vysvÄ›tlí­m.

Menstruovat vÅ¡ak jeÅ¡tÄ› nezačala. Chvilku poplakávala, pak ale už byla tak unavená, že nakonec usnula.

Nazí­tÅ™í­ vÅ¡ak tekla krev hned ráno.

ÄŒtyÅ™i lidé byli zavraždÄ›ni. Pro mÄ› to byla jen jedna z věční½ch kmenoví½ch bitek, na které si už náÅ¡ národ zvykl. Pro Sherine to nemÄ›lo vůbec žádní½ ví½znam, vždyÅ¥ si ani nevzpomnÄ›la na svou noční­ můru.

Toho dne se vÅ¡ak opravdu pÅ™iblí­Å¾ilo peklo a dodnes nezmizelo. Dvacet Å¡est Palestinců zabití½ch v autobuse téhož dne pÅ™edstavovalo odvetu za ranní­ vraždy. O čtyÅ™iadvacet hodin pozdÄ›ji už se nedalo vyjí­t na ulici, protože vÅ¡ude se stÅ™í­lelo. Ve Å¡kolách se pÅ™estalo vyučovat, jedna učitelka pÅ™ivedla urychlenÄ› Sherine domů a od té doby se celá situace vymkla kontrole. Manžel pÅ™eruÅ¡il cestu v polovinÄ› a vrátil se domů, celé dny telefonoval pÅ™átelům z vlády, a nikdo mu nedokázal vysvÄ›tlit praví½ stav vÄ›cí­. Sherine slyÅ¡ela zvenÄí­ stÅ™elbu, uvnitÅ™ zase manželův kÅ™ik, a k mému údivu mlčela. PokouÅ¡ela jsem se ji pÅ™esvÄ›dčit, že to brzo pÅ™ejde a že se zase budeme moci vrátit na pláž, ale ona odvracela oči a chtÄ›la nÄ›jakou kní­Å¾ku na čtení­ nebo desku, kterou by si poslechla. A zatí­mco v zemi pÅ™etrvávalo peklo, Sherine si četla a poslouchala hudbu.

Nezlobte se, nechci na to moc myslet. Nechci myslet na ví½hrůžky, kterí½mi nás zastraÅ¡ovali, ani na to, kdo byl v právu, kdo byli viní­ci a kdo nevinní­. Fakt je, že když chtÄ›l nÄ›kdo o pár mÄ›sí­ců pozdÄ›ji pÅ™ejí­t určitou ulici, musel nasednout na loď, odjet na Kypr a jinou lodí­ se zase pÅ™iblí­Å¾it k druhé stranÄ› ulice.

Skoro celí½ rok jsme prakticky zůstávali doma, poÅ™ád jsme čekali, až se situace zlepÅ¡í­, a mysleli jsme, že je to pÅ™echodné, že vláda nakonec situaci vyÅ™eÅ¡í­. Když jednou ráno Sherine poslouchala na svém malém pÅ™enosném gramofonu nÄ›jakou desku, zkusila pár taneční­ch kroků a začala Å™í­kat nÄ›co jako “žbude to trvat dlouho, moc dlouho”.

ChtÄ›la jsem ji pÅ™eruÅ¡it, ale manžel mÄ› zadržel – vidÄ›la jsem, že pozornÄ› poslouchá a bere vážnÄ›, co to dí­tÄ› Å™í­ká. Nikdy jsem nepochopila, proč tomu pÅ™ikládal takovou důležitost, a dodnes o té záležitosti nemluví­me; je to pro nás tabu.

Hned nazí­tÅ™í­ pÅ™istoupil k nečekaní½m opatÅ™ení­m; za čtrnáct dní­ už jsme odplouvali do Londí½na. PozdÄ›ji jsme se dozvÄ›dÄ›li – ačkoli o tom neexistují­ konkrétní­ statistické údaje – , že za ty dva roky občanské války zemÅ™elo asi 44 000 osob, 180 000 jich bylo zranÄ›no a tisí­ce lidí­ pÅ™iÅ¡ly o stÅ™echu nad hlavou. Boje pokračovaly dál z jiní½ch důvodů, zemi obsadila cizí­ vojska a peklo nepÅ™estalo dodnes.

“žBude to trvat hodnÄ› dlouho,” Å™ekla Sherine. Panebože, naneÅ¡tÄ›stí­ mÄ›la pravdu.

PÅ™í­Å¡tí­ kapitola bude on-line: 13.03.07

Drazí­ ÄtenáÅ™i, protože nehovoÅ™í­m VaÅ¡í­m jazykem, požádal jsem nakladatelství­ o pÅ™eklad komentářů a postÅ™ehů, které mi zde zanecháte. VaÅ¡e názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.

S láskou
Paulo Coelho