Å está kapitola

Lukás Jessen-Petersen, 32 let, inžení½r, bí½valí½ manžel

Athéna už vÄ›dÄ›la, že ji rodiče adoptovali, když jsem se s ní­ setkal poprvé. Bylo jí­ devatenáct a právÄ› se chystala poprat v univerzitní­ kavárnÄ› jen proto, že nÄ›kdo, kdo ji považoval za Angličanku (mÄ›la bí­lou pleÅ¥, hladké vlasy, oči stÅ™í­davÄ› zelené nebo Å¡edé), Å™ekl cosi nelichotivého o Blí­zkém ví½chodÄ›.

Zrovna začal semestr a studenti se jeÅ¡tÄ› vzájemnÄ› neznali. Ta dí­vka vÅ¡ak vstala, popadla druhou za lí­mec a rozkÅ™ikla se jako blázen:

“žRasistko!”

UvidÄ›l jsem zděšení½ ví½raz napadené i vzruÅ¡ené pohledy ostatní­ch studentů, kteÅ™í­ napjatÄ› čekali, co se bude dí­t. Protože už jsem byl o rok ví½Å¡, okamžitÄ› jsem pÅ™edví­dal následky: rektorát, stí­Å¾nosti, možná vyloučení­ ze Å¡koly, policejní­ vyÅ¡etÅ™ování­ rasismu atd. VÅ¡ichni mÄ›li co ztratit.

“žDrž hubu!” zaÅ™val jsem instinktivnÄ›.

Žádnou z tÄ›ch dvou jsem neznal. Nejsem spasitel svÄ›ta a upÅ™í­mnÄ› Å™ečeno, občasná rvačka může mladé lidi leda vzpružit. Ale ten ví½kÅ™ik a následují­cí­ reakce byly silnÄ›jÅ¡í­ než já.

“žPÅ™estaň s tí­m!” zakÅ™ičel jsem znova na hezkou dí­vku, která držela tu druhou, taky hezkou, za krk. Otočila se ke mnÄ› a zpražila mÄ› pohledem. A znenadání­ se nÄ›co zmÄ›nilo. Dí­vka se usmála – pÅ™estože poÅ™ád držela hrdlo své kolegynÄ›.
“žZapomnÄ›l jsi Å™í­ct: prosí­m.”

Pustila dÄ›vče a vykročila ke mnÄ›. VÅ¡echny hlavy se za ní­ otočily.

“žJe vidÄ›t, že máÅ¡ sluÅ¡né vychování­. NemáÅ¡ taky náhodou cigaretu?”

Podal jsem jí­ krabičku a Å¡li jsme si zakouÅ™it do campusu. Vztek zmizel a najednou se chovala úplnÄ› klidnÄ›, za chví­li už se smála, bavila se se mnou o počasí­ a vyptávala se, kterou hudební­ skupinu mám nejradÄ›ji. SlyÅ¡el jsem zvonek svolávají­cí­ na pÅ™ednáÅ¡ky a povznesenÄ› jsem ignoroval nÄ›co, k čemu mÄ› celí½ Å¾ivot vedli: dodržování­ káznÄ›. Dál jsem si s ní­ poví­dal, jako by už neexistovala univerzita, hádky, menzy, ví­tr, zima, slunce. Existovala jen ta Å¡edooká žena pÅ™ede mnou, která Å™í­kala naprosto nezají­mavé a zbytečné vÄ›ci, a pÅ™ece by mÄ› tam dokázaly držet až do smrti.

Za dvÄ› hodiny už jsme spolu obÄ›dvali. Za sedm hodin jsme v jednom baru večeÅ™eli a pili to, co nám jí­st a pí­t dovolil můj rozpočet. NáÅ¡ rozhovor začal bí½t osobnÄ›jÅ¡í­ a brzo už jsem znal téměř celí½ její­ Å¾ivot – Athéna mi vyprávÄ›la podrobnosti z dÄ›tství­ a dospí­vání­, ani jsem se nepotÅ™eboval na nic ptát. PozdÄ›ji jsem se dovÄ›dÄ›l, že takhle se chová ke každému; ale tenkrát jsem si pÅ™ipadal jako ten nejúžasnÄ›jÅ¡í­ ze vÅ¡ech mužů na povrchu zemském. V Londí½nÄ› zí­skala azyl jako uprchlice pÅ™ed občanskou válkou v Libanonu. Otci, maronitskému kÅ™esÅ¥anovi (pozn. red.: vÄ›tev Å™í­mskokatolické cí­rkve, která nevyžaduje kněžskí½ celibát a má vlastní­ liturgii), tam hrozila smrt za spolupráci s vládou, a pÅ™esto se stále nemohl odhodlat k emigraci, dokud Athéna tajnÄ› nevyslechla jeden jeho telefonickí½ hovor a nerozhodla se, že je načase dospÄ›t, pÅ™evzí­t odpovÄ›dnost dcery a chránit ty, které tolik milovala.

PÅ™edvedla pár taneční­ch kroků, tváÅ™ila se, že je v transu (naučila se to na gymnáziu, když si četli o životÄ› svatí½ch), a začala mluvit. Neví­m, jak dokáže dí­tÄ› zaÅ™í­dit, aby se na základÄ› jeho Å™eÄí­ dospÄ›lí­ k něčemu odhodlali, ale Athéna tvrdila, že se to tak skutečnÄ› stalo, otec byl povÄ›rčiví½ a ona byla naprosto pÅ™esvÄ›dčena, že zachránila rodičům život.

PÅ™iÅ¡li sem jako uprchlí­ci, ale ne jako žebráci. Libanonská komunita se rozÅ¡í­Å™ila po celém svÄ›tÄ›, otci se hned podaÅ™ilo obnovit obchodní­ jednání­ a život Å¡el dál. Athéna mohla chodit do dobrí½ch Å¡kol, vÄ›novala se tanci – své váÅ¡ni – a po stÅ™ední­ Å¡kole si zvolila fakultu inžení½rství­.

V Londí½nÄ› ji rodiče vzali na večeÅ™i do jedné z nejdražší­ch restaurací­ a Å¡etrnÄ› jí­ sdÄ›lili, že je adoptované dí­tÄ›. PÅ™edstí­rala pÅ™ekvapení­, objala je a Å™ekla, že na jejich vztahu to nic nemÄ›ní­.

Ve skutečnosti už jí­ jednou jistí½ vzdálení½ pÅ™í­buzní½ vmetl nenávistnÄ› do tváÅ™e: “žNejsi nic jiného než nevděční½ sirotek, dokonce ani nemanželská dcera nejsi, a vůbec se neumí­Å¡ chovat.” Hodila na nÄ›j popelní­k a zranila ho na tváÅ™i, dva dny vskrytu proplakala, ale brzo se se svou situací­ smí­Å™ila. PÅ™í­buznému zůstala na památku jizva, kterou nemohl nijak vysvÄ›tlit, Å™í­kal jen, že ho na ulici pÅ™epadli.

ChtÄ›l jsem si s ní­ smluvit schůzku hned na pÅ™í­Å¡tí­ den. Rovnou mi Å™ekla, že je panna, v nedÄ›li chodí­ do kostela a o zamilované románky se nezají­má – čte spí­Å¡ vÅ¡echno, co sežene o situaci na Blí­zkém ví½chodÄ›. ProstÄ› má co dÄ›lat. Až moc.
“žLidé se domní­vají­, že jediní½m snem ženy je vdát se a mí­t dÄ›ti. A ty si myslí­Å¡, že kvůli vÅ¡emu, čí­m jsem proÅ¡la, jsem v životÄ› hodnÄ› trpÄ›la. Není­ to pravda, tyhle Å™eči znám, i jiní­ muži se už se mnou chtÄ›li sblí­Å¾it pod záminkou, že mÄ› “šbudou chránit’ pÅ™ed tragickí½mi událostmi.

Zapomí­nají­, že už od starého Řecka se lidé vracejí­ z boje buď mrtvi na Å¡tí­tÄ›, nebo silnÄ›jÅ¡í­ se sví½mi jizvami. To druhé je lepÅ¡í­: jsem na bitevní­m poli od narození­, žiju dál a nepotÅ™ebuju, aby mÄ› nÄ›kdo chránil.”

Odmlčela se.

“žVidí­Å¡, jak jsem vzdÄ›laná?”

“žMoc vzdÄ›laná, ale když napadneÅ¡ nÄ›koho slabÅ¡í­ho, naznačujeÅ¡, že opravdu potÅ™ebujeÅ¡ ochranu. Mohli tÄ› vyloučit z univerzity.”

“žMáÅ¡ pravdu. PÅ™ijí­mám tvoje pozvání­.”

Od toho dne jsme se scházeli pravidelnÄ›, a čí­m blí­Å¾ jsem k ní­ mÄ›l, tí­m ví­c jsem objevoval své vlastní­ svÄ›tlo – protože mÄ› podnÄ›covala, abych ze sebe vždycky vydával to nejlepÅ¡í­. Nikdy nečetla žádnou knihu o magii nebo esoterismu: Å™í­kala, že je to nÄ›co ďábelského, že jedinou spásou je Ježí­Å¡, a hotovo. Občas naznačovala cosi, co jako by nebylo v souladu s učení­m cí­rkve:

“žKrista obklopovali žebráci, nevÄ›stky, ví½bÄ›rÄí­ daní­, rybáÅ™i. Nejspí­Å¡ tí­m chtÄ›l Å™í­ct, že božskou jiskru v sobÄ› mají­ vÅ¡ichni, nikdy nevyhasne. Když jsem klidná, nebo naopak velice vzruÅ¡ená, cí­tí­m, že vibruji spolu s celí½m vesmí­rem. A začí­nám znát vÄ›ci, které neznám – jako by mé kroky vedl sám Bůh. Jsou chví­le, kdy cí­tí­m, že se mi zjevuje vÅ¡echno.”
A hned se opravovala:

“žTo je Å¡patné.”

Athéna žila vždycky mezi dvÄ›ma svÄ›ty: tí­m, co cí­tila jako skutečné, a tí­m, čemu ji učila její­ ví­ra.

Jednou, už skoro po celém semestru rovnic, ví½počtů a studia struktur, mi Å™ekla, že z fakulty odejde.

“žO tom jsi se mnou nikdy nemluvila!”

“žAni sama sobÄ› jsem si to nechtÄ›la pÅ™iznat. Ale dnes jsem byla u své kadeÅ™nice; pracovala dnem i nocí­, aby její­ dcera mohla vystudovat sociologii. Dí­vka studium dokončila, a potom marnÄ› shánÄ›la vhodné mí­sto, až konečnÄ› naÅ¡la práci jako sekretáÅ™ka u jedné cementáÅ™ské firmy. PÅ™esto teď moje kadeÅ™nice pyÅ¡nÄ› opakuje: “šMoje dcera má vysokou Å¡kolu.’
VÄ›tÅ¡ina pÅ™átel mí½ch rodičů a dÄ›tí­ pÅ™átel mí½ch rodičů má diplom z nÄ›jaké vysoké Å¡koly. To ovÅ¡em neznamená, že se jim podaÅ™ilo pracovat ve vytouženém oboru – právÄ› naopak, Å¡li studovat na univerzitu proto, že v dobÄ›, kdy se univerzity zdály důležité, kdosi prohlaÅ¡oval, že k úspěšné kariéÅ™e musí­ mí­t človÄ›k diplom. A tak svÄ›t pÅ™ichází­ o ví½borné zahradní­ky, pekaÅ™e, antikváÅ™e, zední­ky a spisovatele.”

Řekl jsem jí­, aÅ¥ si tak radikální­ rozhodnutí­ napÅ™ed trochu rozmyslí­. Citovala mi vÅ¡ak verÅ¡e Roberta Frosta:

“žDvÄ› cesty se dÄ›lily, já Å¡el tou,

kde jich Å¡lo ménÄ› pÅ™ede mnou,

a pak bylo vÅ¡echno jiné.”

Nazí­tÅ™í­ se už na pÅ™ednáÅ¡kách neobjevila. PÅ™i naÅ¡í­ dalÅ¡í­ schůzce jsem se jí­ zeptal, co bude dÄ›lat.

“žVdám se. A budu mí­t dí­tÄ›.”

Nebylo to ultimátum. MnÄ› bylo dvacet, jí­ devatenáct, a já mÄ›l za to, že na takoví½ závazek je jeÅ¡tÄ› dost času.

Ale Athéna mluvila velice vážnÄ›. A já jsem musel volit, jestli pÅ™ijdu o to jediné, na čem mi opravdu záleželo – o lásku té ženy – , nebo o svoji svobodu a vÅ¡ecky možnosti, které mi slibovala budoucnost.

UpÅ™í­mnÄ› Å™ečeno, rozhodnutí­ nebylo nijak těžké.

PÅ™í­Å¡tí­ kapitola bude on-line: 16.03.07

Drazí­ ÄtenáÅ™i, protože nehovoÅ™í­m VaÅ¡í­m jazykem, požádal jsem nakladatelství­ o pÅ™eklad komentářů a postÅ™ehů, které mi zde zanecháte. VaÅ¡e názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.

S láskou

Paulo Coelho