Sedmá kapitola

Páter Giancarlo Fontana, 72 let

Ovšemže mě velice překvapilo, když ta velice mladá dvojice přišla k nám do kostela, abychom zařídili obřad. Lukáse Jessen-Petersena jsem téměř neznal a téhož dne jsem zjistil, že jeho rodina, pocházející z málo známé dánské šlechty, proti tomu svazku rozhodně vystupuje. A nejen proti sňatku, ale také proti církvi.

Jeho otec na základě opravdu nepopiratelných vědeckých argumentů říkal, že Bible, z níž celé náboženství vychází, není ve skutečnosti kniha – ale koláž šestašedesáti různých rukopisů, u nichž není známo skutečné jméno ani totožnost autora; že mezi napsáním první a poslední knihy uplynulo skoro tisíc let, víc času než od doby, kdy Kolumbus objevil Ameriku. A že žádná živá bytost na celé planetě – od opic po ptáky – nepotřebuje desatero přikázání, aby věděla, jak se má chovat. Důležité je jenom to, aby se všichni řídili zákony přírody, a svět setrvá v harmonii.

Ovšemže čtu Bibli. Ovšemže vím něco o její historii. Ale lidé, kteří ji sepsali, byli nástroji Božské moci a Ježíš vytvořil spojenectví silnější než desatero přikázání: lásku. Ptáci, opice a všemožná další boží stvoření poslouchají své pudy a dodržují jen to, co je naprogramováno. V případě lidské bytosti je všechno mnohem složitější, protože člověk zná lásku a její nástrahy.

No prosím. Už zase kážu, místo abych mluvil o svém setkání s Athénou a Lukásem. Když jsem hovořil s tím chlapcem – a říkám hovořil, protože nepatříme k téže víře, a já tedy nejsem vázán zpovědním tajemstvím –, dozvěděl jsem se, že kromě antiklerikalismu, který u nich doma panuje, se tam zvedl také silný odpor vůči Athéně jakožto cizince. Měl jsem chuť požádat ho, ať cituje přinejmenším jednu pasáž z Bible, kde není žádné vyznání víry, ale výzva k zdravému rozumu:

„Nebudeš míti v ohavnosti Idumejského, nebo bratr tvůj jest, aniž Egyptského v ohavnosti míti budeš, nebo jsi byl pohostinu v zemi jeho.“

Promiňte. Znovu začínám citovat Bibli, ale slibuji, že od nynějška už si dám pozor. Po rozhovoru s chlapcem jsem strávil minimálně dvě hodiny s Sherine – nebo s Athénou, jak si dávala říkat.

Athéna mě vždycky zajímala. Od té doby, co začala chodit do kostela, měla podle mě velice jasný cíl: stát se svatou. Řekla mi, že její snoubenec o tom neví, ale že krátce před vypuknutím občanské války v Bejrútu zažila něco hodně podobného jako sv. Terezie z Lisieux: viděla krev na ulicích. Můžeme to vše přičítat nějakému traumatu z dětství a dospívání, ale fakt je, že tuhle zkušenost, známou jako „tvůrčí posedlost posvátnem“, ve větší či menší míře udělá každý. Znenadání, ve zlomku vteřiny, pocítíme, že celý náš život je ospravedlněn, naše hříchy odpuštěny, láska že je vždycky silnější a může nás nadobro změnit.

Avšak právě v té chvíli máme také strach. Odevzdat se cele lásce, ať božské, nebo lidské, znamená zříci se všeho – a to i vlastního blaha nebo své schopnosti rozhodovat. Znamená to milovat v nejhlubším slova smyslu. Ve skutečnosti nechceme být spaseni tak, jak to k našemu vykoupení určil Bůh: chceme si udržet naprostou vládu nad všemi kroky, být si plně vědomi svých rozhodnutí, být schopni zvolit si předmět své oddanosti.

S láskou tomu tak není – láska přijde, usadí se a začne všechno řídit. Jenom opravdu velmi silné duše se nechají vést, a Athéna silná duše byla.

Tak silná, že trávila dlouhé hodiny v hluboké kontemplaci. Měla zvláštní nadání pro hudbu; prý výborně tančila, ale protože k tomu se kostel nehodí, zvykla si tam každé ráno nosit kytaru a aspoň chvíli zpívala Panně, než odešla na univerzitu.

Ještě si vzpomínám, jak jsem ji slyšel poprvé. Odsloužil jsem jitřní pro těch pár farníků, kteří jsou ochotni vstávat v zimě časně ráno, když tu mě napadlo, že jsem zapomněl vybrat peníze, které věřící vhodili do pokladničky. Vrátil jsem se a uslyšel hudbu, která způsobila, že najednou jsem viděl všechno jinak, jako by se ovzduší dotkla andělská ruka. V rohu v jakémsi vytržení asi dvacetiletá dívka hrála na kytaru s očima upřenýma na obraz Neposkvrněného početí a zpívala nějaké chvalozpěvy.

Přešel jsem k pokladničce. Všimla si mé přítomnosti a přestala hrát – ale já jsem ji přikývnutím vybídl, ať pokračuje. Pak jsem si sedl na lavici, zavřel oči a poslouchal.

Vtom jako by se z nebes snesl pocit ráje, „tvůrčí posedlost posvátnem“. Dívka snad vytušila, co se v mém srdci děje, a tak začala střídat zpěv s tichem. Ve chvílích, kdy přestala hrát, jsem se modlil. Potom se zase ozvala hudba.

Uvědomoval jsem si, že prožívám nezapomenutelný životní okamžik – právě to, co dokážeme pochopit, až když onen kouzelný okamžik pomine. Byl jsem tam přítomen celou svou bytostí, bez minulosti, bez budoucnosti, žil jsem jenom tím ránem, tou hudbou, něhou, nečekanou modlitbou. Povznesl jsem se do stavu jakési adorace, extáze, vděčnosti za to, že jsem přes námitky své rodiny šel za tím, k čemu jsem se cítil povolán. Z prostoty kostela, z dívčina hlasu, z jitřního světla, jež zalévalo vše kolem, jsem zas jednou pochopil, že velikost Boha se projevuje v prostých věcech.

Po mnoha slzách a chvíli, která mi připadala jako věčnost, dívka zmlkla. Otočil jsem se a zjistil, že patří k mé farnosti. Od té doby jsme se spřátelili a vždy, když to bylo možné, jsme takto společně adorovali hudbou.

Avšak představa sňatku mě úplně zaskočila. Vzhledem k tomu, že už jsme se dost sblížili, chtěl jsem vědět, jak ji asi přijme manželova rodina.

„Špatně, velice špatně.“

Opatrně jsem se zeptal, jestli ji k svatbě nenutí nějaký důvod.

„Jsem panna. Nejsem těhotná.“

Chtěl jsem vědět, jestli už uvědomila svou rodinu, a ona přisvědčila – reagovali s úlekem, matka se rozplakala a otec jí vyhrožoval.

„Když sem přicházím chválit svou hudbou Pannu, nemyslím na to, co řeknou druzí: jenom se s ní dělím o své city. Taková jsem od mládí: nádoba, v níž se může projevit Boží energie. A tato energie mě teď žádá, abych měla dítě a mohla mu dát to, co mi nikdy nedala moje biologická matka: ochranu a bezpečí.“

Na téhle zemi není nikdo v bezpečí, odpověděl jsem. Má přece před sebou ještě dlouhou budoucnost, je dost času, aby se projevil zázrak stvoření. Ale Athéna už se rozhodla:
„Svatá Terezie se nevzpírala nemoci, která ji postihla: právě naopak, viděla v tom znamení Slávy. Svatá Terezie byla mnohem mladší než já, bylo jí patnáct, když se rozhodla vstoupit do kláštera. Zakázali jí to, ale nesouhlasila: šla si promluvit přímo s papežem – umíte si to představit? Mluvit s papežem! A svých cílů dosáhla.

Tatáž Sláva po mně teď požaduje něco mnohem snadnějšího a šlechetnějšího než smířit se s nemocí – abych byla matkou. Kdybych čekala dlouho, nemohla bych být svému dítěti společnicí, rozdíl věku by byl velký a neměly bychom společné zájmy.“

Nebyla by jediná, namítl jsem.

Ale Athéna pokračovala, jako by mě neslyšela:

„Jsem šťastná, jen když si myslím, že Bůh existuje a naslouchá mi; to však nestačí, aby člověk žil dál, a nic jako by nemělo smysl. Snažím se projevovat radost, kterou nemám, skrývám smutek, abych nedělala starosti těm, kdo mě tolik milují a pečují o mě. V poslední době jsem však uvažovala o sebevraždě. V noci před spaním sama se sebou dlouze hovořím a prosím, aby ta myšlenka ode mě odešla, byl by to nevděk vůči druhým, útěk, způsob, jak šířit na zemi tragédii a ubohost. Ráno sem chodím rozmlouvat se Světicí, prosit, aby mě zbavila zlých duchů, s nimiž hovořím v noci. Až dosud se mi to dařilo, ale začínám slábnout. Vím, že mám nějaké poslání, které jsem dlouho odmítala, a teď je musím přijmout.

To poslání je být matkou. Musím je splnit, nebo zešílím. Nepocítím-li, jak ve mně roste život, nedokážu dál přijímat život zvenčí.“

Příští kapitola bude on-line: 20.03.07

Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.

S láskou

Paulo Coelho