Devátá kapitola

Páter Giancarlo Fontana

UvidÄ›l jsem ji, když pÅ™iÅ¡la na nedÄ›lní­ mÅ¡i a jako obvykle nesla dí­tÄ› v náruči. VÄ›dÄ›l jsem o nesnází­ch, které v manželství­ proží­vá, ale až do toho tí½dne to vypadalo jako nÄ›jaké běžné nedorozumÄ›ní­ a já jsem doufal, že se to dÅ™í­ve či pozdÄ›ji vyÅ™eÅ¡í­, neboÅ¥ to byli lidé, kteÅ™í­ kolem sebe vyzaÅ™ovali Dobro.

Už rok nepÅ™icházela ráno hrát na kytaru a chválit Pannu; pečovala o Viorela, kterého jsem mÄ›l tu čest pokÅ™tí­t, pÅ™estože na žádného svatého toho jména si nevzpomí­nám. Každou nedÄ›li vÅ¡ak chodila dál na mÅ¡i a po skončení­, když už vÅ¡ichni odeÅ¡li, jsme si vždycky pohovoÅ™ili. Ří­kala, že jsem její­ jediní½ pÅ™í­tel; spolu jsme velebili Boha, ale teď se se mnou potÅ™ebovala poradit o pozemskí½ch starostech.

Milovala Lukáse ví­c než kteréhokoli jiného muže; byl to otec její­ho syna, človÄ›k, s ní­mž se rozhodla sdí­let život, nÄ›kdo, kdo se zÅ™ekl vÅ¡eho a mÄ›l dost odvahy, aby založil rodinu. Když nastaly okamžiky krize, snažila se ho pÅ™esvÄ›dčit, že jsou pomí­jivé, ona že se musí­ vÄ›novat synovi, ale pÅ™itom že ho vůbec nechce rozmazlovat; brzo by ho nechala, aby se sám naučil vyrovnávat s životní­mi obtí­Å¾emi. Pak by zase byla tou manželkou a ženou, jakou znal z jejich počáteční­ho vztahu, možná i intenzivnÄ›ji než dÅ™í­v, protože už lépe znala povinnosti a odpovÄ›dnost své volby. Lukás si pÅ™esto pÅ™ipadal odstrkovaní½, ona se zoufale snažila vÄ›novat obÄ›ma, ale vždycky musela nakonec volit – a pak samozÅ™ejmÄ› volila Viorela.

Moje znalosti psychologie nejsou valné, ale Å™ekl jsem jí­, že takoví½ pÅ™í­bÄ›h neslyÅ¡í­m poprvé a že si v podobné situaci muži obvykle pÅ™ipadají­ odstrkovaní­, ale to brzo pÅ™ejde; v rozhovorech s farní­ky jsem se s takoví½mito potí­Å¾emi setkal už dÅ™í­v. Athéna uznala, že se možná trochu ukvapila, romantické postavení­ mladé matky jí­ neumožnilo vidÄ›t jasnÄ› skutečné problémy, které se po narození­ dí­tÄ›te objeví­. Teď vÅ¡ak bylo na lí­tost pozdÄ›.

Zeptala se mÄ›, jestli bych si mohl s Lukásem promluvit – on se ovÅ¡em nikdy v kostele neobjevil, aÅ¥ už proto, že v Boha nevěřil, nebo proto, že radÄ›ji trávil nedÄ›lní­ dopoledne se synem. OkamžitÄ› jsem jí­ to slí­bil, pokud Lukás pÅ™ijde z vlastní­ vůle. A právÄ› když ho o to Athéna chtÄ›la požádat, doÅ¡lo k té velké krizi a manžel odeÅ¡el z domova.

Radil jsem jí­, aÅ¥ má trpÄ›livost, ale pro ni to byla hrozná rána. Už jednou ji v dÄ›tství­ opustili a veÅ¡kerá nenávist, kterou cí­tila ke své biologické matce, se teď automaticky pÅ™enesla na Lukáse – pÅ™estože pozdÄ›ji, jak jsem se dozvÄ›dÄ›l, se zase spÅ™átelili. Pro Athénu bylo rozbití­ rodinní½ch svazků asi tí­m nejtěžší­m hÅ™í­chem, jehož se nÄ›kdo může dopustit.

Dál chodila v nedÄ›li do kostela, ale brzo se vracela domů, protože nemÄ›la nikoho, kdo by jí­ pohlí­dal syna, a ten vždycky pÅ™i mÅ¡i velice plakal a ruÅ¡il ostatní­ věří­cí­ v jejich soustÅ™edÄ›ní­. V jedné z Å™í­dkí½ch chvilek, kdy jsme spolu mohli mluvit, mi Å™ekla, že pracuje v bance, najala si byt a nemám prí½ si dÄ›lat starosti; “žotec” (nevyslovila manželovo jméno) plní­ své finanční­ závazky.

A pak nadeÅ¡la ta osudná nedÄ›le.

VÄ›dÄ›l jsem, k čemu v uplynulém tí½dnu doÅ¡lo – povÄ›dÄ›l mi o tom jeden farní­k. Po nÄ›kolik nocí­ jsem prosil, aby mi nÄ›jakí½ andÄ›l pomohl ujasnit, jestli mám splnit svůj závazek vůči cí­rkvi, nebo závazek vůči lidem. Jelikož se andÄ›l neobjevil, obrátil jsem se na svého nadÅ™í­zeného, kterí½ mi Å™ekl, že cí­rkev dokáže pÅ™eží­t jen proto, že pÅ™í­snÄ› zachovává svá dogmata – kdyby začala dÄ›lat ví½jimky, byli bychom už od stÅ™edovÄ›ku ztraceni. VÄ›dÄ›l jsem pÅ™esnÄ›, k čemu to povede, chtÄ›l jsem AthénÄ› zatelefonovat, ale nedala mi své nové čí­slo.

Toho rána se mi pÅ™i pozdvihování­ tÅ™ásly ruce. Pronesl jsem slova, která mi pÅ™edala tisí­ciletá tradice, a uplatnil jsem moc, jež
od apoÅ¡tolů pÅ™echázela z pokolení­ na pokolení­. Hned se vÅ¡ak moje myÅ¡lenky obrátily k té dí­vce s dí­tÄ›tem v náruči, jakési PannÄ› Marii, zázraku mateÅ™ství­ a lásky, kterí½ se tu projevoval v opuÅ¡tÄ›nosti a samotÄ›. PrávÄ› se jako obvykle zaÅ™adila mezi ostatní­ a pomalu Å¡la vpÅ™ed, aby pÅ™ijala tÄ›lo PánÄ›.

Myslí­m, že vÄ›tÅ¡ina pÅ™í­tomní½ch členů kongregace vÄ›dÄ›la, oč jde. A vÅ¡ichni se na mÄ› dí­vali a čekali na mou reakci. VidÄ›l jsem, jak mÄ› obklopují­ lidé spravedliví­, hÅ™í­Å¡ní­ci, farizejové, knÄ›Å¾í­ ze synedria, apoÅ¡tolové, žáci, lidé dobré i zlé vůle.
Athéna se pÅ™ede mnou zastavila a opakovala obvyklé gesto: zavÅ™ela oči a otevÅ™ela ústa, aby pÅ™ijala tÄ›lo PánÄ›.

TÄ›lo PánÄ› mi zůstalo v rukou.

OtevÅ™ela oči a nechápala, o co jde.

“žPromluví­me si pozdÄ›ji,” zaÅ¡eptal jsem.

Ona se vÅ¡ak nehí½bala.

“žZa tebou čekají­ dalÅ¡í­. Promluví­me si pozdÄ›ji.”

“žCo se dÄ›je?” Její­ otázku mohli slyÅ¡et vÅ¡ichni kolem ní­.

“žPromluví­me si pozdÄ›ji.”

“žProč mÄ› nepustí­te k pÅ™ijí­mání­? Nevidí­te, že mÄ› pÅ™ede vÅ¡emi ponižujete? Copak nestačí­, čí­m už jsem proÅ¡la?”

“žAthéno, cí­rkev zakazuje, aby rozvedené osoby pÅ™ijaly svátost oltáÅ™ní­. Tento tí½den jsi podepsala rozvod. Promluví­me si pozdÄ›ji,” naléhal jsem znova.

Jelikož se nehí½bala z mí­sta, pokynul jsem dalÅ¡í­mu v Å™adÄ›, aby Athénu pÅ™edeÅ¡el. Pak jsem dál udí­lel svátost oltáÅ™ní­, dokud ji nepÅ™ijal poslední­ věří­cí­. A tehdy, jeÅ¡tÄ› než jsem se vrátil k oltáÅ™i, jsem uslyÅ¡el její­ hlas.

Už to nebyl hlas dí­vky, která zpÄ›vem uctí­vala Pannu, poví­dala mi o sví½ch plánech, s dojetí­m vyprávÄ›la, co se dozvÄ›dÄ›la o životech svatí½ch, a div neplakala, když se mi svěřovala s manželskí½mi potí­Å¾emi. Byl to hlas ranÄ›ného, poní­Å¾eného živočicha se srdcem plní½m nenávisti.

“žBuď prokleto toto mí­sto!” pronesl ten hlas. “žProkleti nechÅ¥ jsou ti, kdo kdy naslouchali hlasu PánÄ›, a jeho poselství­ promÄ›nili v kamennou tvrz. NeboÅ¥ Kristus Å™ekl: “šJestliže kdo ží­zní­, aÅ¥ pÅ™ijde ke mnÄ› a pije!’ Já jsem ží­znivá, ranÄ›ná, a vy mÄ› nenecháte jí­t k NÄ›mu. Dnes jsem se poučila, že cí­rkev tato slova zmÄ›nila: pÅ™ijďte ke mnÄ›, jestliže dodržujete naÅ¡e pravidla, a ží­znivé nechte bí½t!”

Zaslechl jsem, jak ji jedna žena v první­ Å™adÄ› napomí­ná, aÅ¥ je zticha. Ale já jsem ji chtÄ›l slyÅ¡et, musel jsem ji slyÅ¡et. Obrátil jsem se a stál pÅ™ed ní­ se sklopenou hlavou – to bylo to jediné, co jsem mohl udÄ›lat.

“žPÅ™í­sahám, že už nikdy nevkročí­m do žádného kostela. Zas mÄ› jedna rodina opustila, a tentokrát nejde o finanční­ potí­Å¾e nebo nezralost lidí­, kteÅ™í­ se žení­ a vdávají­ pÅ™í­liÅ¡ brzy. NechÅ¥ jsou prokleti vÅ¡ichni, kdo zaví­rají­ dveÅ™e pÅ™ed matkou a synem! Jste stejní­ jako ti, kteÅ™í­ neposkytli pÅ™í­stÅ™eÅ¡í­ Svaté rodinÄ›, stejní­ jako ten, kterí½ zapÅ™el Krista, když nejví­c potÅ™eboval pÅ™í­tele!”
Pak se s náÅ™kem obrátila a odeÅ¡la s dí­tÄ›tem v náruči. Dokončil jsem bohoslužbu, udÄ›lil závÄ›rečné požehnání­ a odeÅ¡el rovnou do sakristie – té nedÄ›le jsem upustil od setkání­ s věří­cí­mi a zbyteční½ch hovorů. Té nedÄ›le jsem stál pÅ™ed filozofickí½m dilematem: právÄ› jsem se rozhodl, že budu respektovat instituci, a nikoli slova, na nichž je tato instituce založena.
Jsem už starí½ a každou chví­li mÄ› k sobÄ› může povolat Bůh. Zůstal jsem vÄ›rní½ svému náboženství­ a myslí­m, že ono se pÅ™es vÅ¡echny své omyly upÅ™í­mnÄ› snaÅ¾í­ napravit. Potrvá to celá desetiletí­, možná staletí­, ale jednoho dne vÅ¡e, k čemu se bude pÅ™ihlí­Å¾et, bude láska, Kristova slova: “žJestliže kdo ží­zní­, aÅ¥ pÅ™ijde ke mnÄ› a pije!” Celí½ svůj život jsem vÄ›noval kněžství­ a ani na okamžik svého rozhodnutí­ nelituji. AvÅ¡ak v takoví½ch chví­lí­ch jako tehdy v nedÄ›li jsem sice nezapochyboval o ví­Å™e, ale začal jsem pochybovat o lidech.

Dnes ví­m, co se s Athénou stalo, a ptám se sám sebe: začalo to vÅ¡echno právÄ› tenkrát, anebo už to mÄ›la v duÅ¡i? Myslí­m na mnohé Athény a Lukáse po celém svÄ›tÄ›, kteÅ™í­ se rozvádÄ›jí­, a proto už nemohou pÅ™ijí­mat Svátost oltáÅ™ní­, zbí½vá jim jenom dí­vat se na Krista ukÅ™ižovaného a trpí­cí­ho a naslouchat jeho slovům – která nejsou vždy v souladu se zákony Vatikánu. Tito lidé se v nÄ›kterí½ch pÅ™í­padech cí­rkvi vzdálí­, ale vÄ›tÅ¡inou dál chodí­ na nedÄ›lní­ mÅ¡i, protože jsou na to zvyklí­, i když vÄ›dí­, že zázrak proměňování­ chleba a ví­na v tÄ›lo a krev PánÄ› je jim odepÅ™en.

PÅ™emí½Å¡lí­m o tom, že když Athéna odeÅ¡la z kostela, potkala snad Ježí­Å¡e. A s pláčem, zmatená, se mu vrhla do náruče a prosila, aby jí­ vysvÄ›tlil, proč musela zůstat stranou jen kvůli nÄ›jaké podepsané listinÄ›, čemusi v duchovní­ sféÅ™e naprosto bezví½znamnému, co doopravdy zají­má jen notáÅ™e a ví½bÄ›rÄí­ daní­.

A Ježí­Å¡ se na ni podí­val a možná odpovÄ›dÄ›l takto:

“žVidí­Å¡, milá dcero, i já stojí­m stranou. Už dávno mÄ› nechtÄ›jí­ pustit dovnitÅ™.”

PÅ™í­Å¡tí­ kapitola bude on-line: 27.03.07

Drazí­ ÄtenáÅ™i, protože nehovoÅ™í­m VaÅ¡í­m jazykem, požádal jsem nakladatelství­ o pÅ™eklad komentářů a postÅ™ehů, které mi zde zanecháte. VaÅ¡e názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.S láskou

Paulo Coelho