Desátá kapitola

Pavel Podbielski, 57 let, majitel bytu

MÄ›li jsme s Athénou jedno společné: oba jsme byli váleční­ uprchlí­ci, do Anglie jsme se dostali jeÅ¡tÄ› jako dÄ›ti, pÅ™estože k mému útÄ›ku z Polska doÅ¡lo pÅ™ed ví­ce než padesáti roky. Oba jsme vÄ›dÄ›li, že i když vždycky dochází­ k nÄ›jaké fyzické zmÄ›nÄ›, tradice v exilu pokračují­ dál – komunity se scházejí­, jazyk a náboženství­ zůstávají­ Å¾ivé, lidé mají­ sklon bí½t si navzájem oporou v prostÅ™edí­, jež jim bude stále cizí­.

AvÅ¡ak právÄ› tak, jak tradice zůstávají­, touha vrátit se pomalu mizí­. Musí­ v naÅ¡ich srdcí­ch ží­t dál, je to nadÄ›je, kterou se rádi klameme – ale která se v praxi nikdy neuskuteční­; já už nikdy nebudu znova ží­t v ÄŒenstochové, Athéna a její­ pÅ™í­buzní­ už by se nikdy nevrátili do Bejrútu.

Takováto solidarita mÄ› pÅ™imÄ›la, abych jí­ pronajal tÅ™etí­ patro svého domu v Basset Road – jinak bych dal pÅ™ednost bezdÄ›tní½m nájemní­kům. Téhle neopatrnosti jsem se dopustil už dÅ™í­v a doÅ¡lo ke dvÄ›ma vÄ›cem: já si stěžoval na hluk, kterí½ dÄ›lali pÅ™es den, a oni si stěžovali na hluk, kterí½ já dÄ›lal v noci. Obojí­ koÅ™enilo v posvátní½ch elementech – v pláči a hudbÄ› – , ale protože to náleželo ke dvÄ›ma naprosto rozdí­lní½m svÄ›tům, těžko mohlo jedno tolerovat druhé.
Varoval jsem ji, ale ona toho nedbala a Å™ekla, abych byl klidní½, pokud jde o její­ dí­tÄ›: celí½ den tráví­ u babičky. A byt je pro ni ví½hodní½ tí­m, že má blí­zko do práce, do jedné banky v sousedství­.

PÅ™es mé varování­ a pÅ™estože zpočátku hrdinnÄ› odolávala, už za tí½den zazvonila u mí½ch dveÅ™í­. PÅ™iÅ¡la s dí­tÄ›tem v náruči:

“žChlapec nemůže usnout. Nemohl byste aspoň dnes tu hudbu ztlumit?”

VÅ¡ichni v mí­stnosti se k ní­ otočili.

“žCo se tu dÄ›je?”

Dí­tÄ› okamžitÄ› pÅ™estalo plakat, zÅ™ejmÄ› stejnÄ› pÅ™ekvapené jako jeho matka pÅ™i pohledu na skupinu taneční­ků, kteÅ™í­ náhle zůstali stát.

Stiskl jsem tlačí­tko, abych zastavil magnetofonoví½ pásek, pokynul jsem jí­, aby Å¡la dál, a hned nato jsem pÅ™í­stroj zase pustil, abych neruÅ¡il rituál. Athéna si sedla do kouta, dí­tÄ› chovala na klí­nÄ› a vidÄ›la, že pÅ™es hluk bubnu a plechů spokojenÄ› usnulo. Zúčastnila se celého obÅ™adu, společnÄ› s ostatní­mi se zvedla k odchodu a – jak jsem čekal – hned ráno pak zazvonila u mého bytu, jeÅ¡tÄ› než odeÅ¡la do práce.

“žNemusí­te mi vysvÄ›tlovat, co jsem vidÄ›la: lidi, kteÅ™í­ tančili se zavÅ™ení½ma očima. Ví­m, co to znamená, protože mnohokrát dÄ›lám totéž, jsou to v mém životÄ› jediné okamžiky klidu a mí­ru. DÅ™í­v než jsem se stala matkou, chodila jsem s manželem a pÅ™áteli do barů; tak jsem také ví­dala na taneční­m parketu lidi se zavÅ™ení½ma očima, nÄ›kteÅ™í­ chtÄ›li jen zapůsobit na druhé, jiní­ zase jako by byli vedeni nÄ›jakou vyÅ¡Å¡í­, mocnÄ›jÅ¡í­ silou. A já sama odjakživa nachází­m v tanci způsob, jak se spojit s něčí­m silnÄ›jÅ¡í­m, mocnÄ›jÅ¡í­m než já. Ale zají­má mÄ›, co to bylo za hudbu.”

“žCo budete dÄ›lat v nedÄ›li?”

“žNic zvláÅ¡tní­ho. Půjdu s Viorelem na procházku do Regent’s Parku, trochu se nadí½chat čerstvého vzduchu. Pro sebe budu mí­t jeÅ¡tÄ› spoustu času – v tomhle životní­m období­ si volí­m program podle synoví½ch potÅ™eb.”

“žPůjdu tedy s vámi.”

Po oba dny pÅ™ed naÅ¡í­ společnou procházkou se Athéna zúčastnila rituálu. Synek za pár minut usnul a ona jen mlčky sledovala, co se dÄ›je kolem ní­. Ačkoli sedÄ›la na pohovce bez hnutí­, byl jsem si jist, že její­ duÅ¡e tančí­.

V nedÄ›li odpoledne pÅ™i společné procházce parkem jsem ji požádal, aby dávala pozor na vÅ¡ecko, co vidí­ a slyÅ¡í­: na listí­ rozechvÄ›né vÄ›trem, na vlny v jezí­rku, na zpí­vají­cí­ ptáky, Å¡tÄ›kají­cí­ psy, kÅ™ičí­cí­ dÄ›ti, které pobí­haly sem a tam, jako by se Å™í­dily nÄ›jakou zvláÅ¡tní­ logikou, dospÄ›lí½m nepochopitelnou.

“žVÅ¡ecko se hí½be. A vÅ¡ecko se hí½be v rytmu. A vÅ¡ecko, co se hí½be v rytmu, vyvolává zvuk; to se v tuto chví­li dÄ›je tady a vÅ¡ude na svÄ›tÄ›. NaÅ¡i pÅ™edkové si toho vÅ¡imli, když se snažili uniknout chladu sví½ch jeskyní­: vÄ›ci se hí½bou a dÄ›lají­ hluk.

První­ lidé se na to možná dí­vali užasle, a hned nato zbožnÄ›: pochopili, že tí­mto způsobem se s nimi dorozumí­vá nÄ›jaká vyÅ¡Å¡í­ Bytost. Začali napodobovat okolní­ zvuky a pohyby v nadÄ›ji, že i oni se s tou Bytostí­ budou moci dorozumÄ›t: zrodil se tanec a hudba. PÅ™ed nÄ›kolika dny jste mi Å™ekla, že tancem dokážete komunikovat s něčí­m mocnÄ›jÅ¡í­m, než jste vy.”

“žKdyž tančí­m, jsem svobodná žena. Lépe Å™ečeno jsem svobodní½ duch, kterí½ může putovat vesmí­rem, vidÄ›t pÅ™í­tomnost, vytuÅ¡it budoucnost, pÅ™emÄ›nit se v čirou energii. A to mi pÅ™ináÅ¡í­ nesmí­rné potěšení­, radost, která vždycky pÅ™esahuje to, co jsem dosud zažila a co jeÅ¡tÄ› v budoucnu zažiju.

Kdysi jsem toužila stát se svÄ›ticí­ – hudbou a pohyby tÄ›la chválit Boha. Tahle cesta se mi vÅ¡ak už navždy uzavÅ™ela.”

“žJaká cesta se uzavÅ™ela?”

Upravila pÅ™ikrí½vku dí­tÄ›ti v kočárku. VidÄ›l jsem, že na tuhle otázku odpovÄ›dÄ›t nechce, a naléhal jsem: když se uzavÅ™ou ústa, je to proto, že nÄ›co důležitého má bí½t vysloveno.
Docela nevzruÅ¡enÄ›, jako by vždycky musela v tichosti snáÅ¡et vÅ¡e, co jí­ Å¾ivot ukládá, mi povÄ›dÄ›la o té epizodÄ› s cí­rkví­, kdy ji knÄ›z – asi její­ jediní½ pÅ™í­tel – odmí­tl pÅ™ipustit k pÅ™ijí­mání­. A o kletbÄ›, kterou v té chví­li vyslovila; katolickou cí­rkev pak opustila navždy.
“žSvatí½ je ten, kdo povznáÅ¡í­ svůj život,” vysvÄ›tlil jsem jí­. “žStaÄí­ pochopit, že vÅ¡ichni jsme tu z nÄ›jakého důvodu, a staÄí­ ten závazek splnit. Pak se můžeme vysmát sví½m velkí½m i malí½m trápení­m a nebát se jí­t dál, vÄ›domi si toho, že každí½ krok má smysl. Můžeme se nechat vést svÄ›tlem, jež vyzaÅ™uje z Vrcholu.”

“žCo je to Vrchol? V matematice je to nejvyÅ¡Å¡í­ bod trojúhelní­ku.”

“žI v životÄ› je to nejvyÅ¡Å¡í­ bod, cí­l vÅ¡ech, kdo jako ostatní­ bloudí­, ale ani v nejtěžší­ch chví­lí­ch neztrácejí­ ze zÅ™etele svÄ›tlo, jež z jejich srdce vyzaÅ™uje. O to v naÅ¡í­ skupinÄ› usilujeme. Vrchol je skryt v naÅ¡em nitru a můžeme k nÄ›mu dospÄ›t, jestliže ho pÅ™ijmeme a poznáme jeho svÄ›tlo.”

VysvÄ›tlil jsem jí­, že tanec, kterí½ v uplynulí½ch dnech sledovala, jsem pojmenoval “žhledání­ Vrcholu” a účastnily se jej osoby vÅ¡ech vÄ›koví½ch kategorií­ (v té dobÄ› jsme utvoÅ™ili skupinu deseti osob od devatenácti do pÄ›taÅ¡edesáti let). Athéna se zeptala, jak jsem na to pÅ™iÅ¡el.
VyprávÄ›l jsem jí­, že hned po skončení­ druhé svÄ›tové války se části mé rodiny podaÅ™ilo uprchnout pÅ™ed komunistickí½m režimem, kterí½ nastupoval v Polsku, a to do Anglie. Rodiče se doslechli, že by s sebou mÄ›li vzí­t umÄ›lecké pÅ™edmÄ›ty a staré knihy, kterí½ch prí½ si tu velice cení­.

Obrazy a skulptury se jim opravdu povedlo brzy prodat, ale zapráÅ¡ené knihy se dál kupily v koutÄ›. A protože mÄ› matka nutila čí­st a mluvit polsky, pomáhaly mi pÅ™i učení­. Jednou jsem v nÄ›jakém vydání­ Thomase Malthuse z devatenáctého století­ naÅ¡el dva listy poznámek svého dÄ›dečka, kterí½ zahynul v koncentrační­m táboÅ™e. Začal jsem to čí­st v domnÄ›ní­, že jsou to buď zprávy o dÄ›dictví­, nebo milostné dopisy nÄ›jaké tajné lásce, jelikož kolovaly zvÄ›sti, že se kdysi v Rusku do nÄ›koho zamiloval. Na tÄ›ch zvÄ›stech opravdu bylo nÄ›co pravdy. Å lo o lí­Äení­ jeho cesty na SibiÅ™ za komunistické revoluce; tam se v daleké vsi jménem DÄ›dov zamiloval do jedné herečky (pozn. red.: na mapÄ› se tu vesnici nepodaÅ™ilo nají­t; buď bylo jméno úmyslnÄ› zmÄ›nÄ›no, nebo to mí­sto zmizelo po vysí­dlování­ za Stalina). Podle dÄ›dečka byla členkou jakési sekty, která je pÅ™esvÄ›dčena, že v určitém typu tance nachází­ lék na vÅ¡echna lidská trápení­, protože umožňuje styk se svÄ›tlem Vrcholu.

Sekta se obávala, že by celá ta tradice mohla zaniknout; obyvatelé mÄ›li bí½t brzy pÅ™estÄ›hováni jinam a to mí­sto bylo určeno k nukleární­m zkouÅ¡kám. Herečka a její­ pÅ™átelé dÄ›dečka požádali, aby zapsal vÅ¡e, co se naučili. VyhovÄ›l jim, ale asi tomu nepÅ™ikládal valnou důležitost, své poznámky zapomnÄ›l založené v knize, kterou mÄ›l s sebou, a objevil jsem je až já.

Athéna mÄ› pÅ™eruÅ¡ila:

“žO tanci se pÅ™ece psát nedá. Je tÅ™eba tančit.”

“žJistÄ›. V poznámkách v podstatÄ› stálo, že tančit se má až do vyčerpání­, jako bychom byli horolezci, kteÅ™í­ vystupují­ na tuto horu, na tento posvátní½ vrchol. Tančit, až zrychlení½m dí½chání­m pÅ™ijme náÅ¡ organismus nezvyklé množství­ kyslí­ku, což nakonec způsobí­, že se rozplí½vá naÅ¡e totožnost, náÅ¡ vztah k prostoru a času. Tančit jenom za zvuku bicí­ch, každí½ den ten proces opakovat, pochopit, že v určité chví­li se oči samovolnÄ› zavÅ™ou a my ponenáhlu spatÅ™ujeme svÄ›tlo, jež vychází­ z nás, odpoví­dá na naÅ¡e otázky, rozví­jí­ naÅ¡e skryté sí­ly.”

“žUž jste nÄ›jakou sí­lu rozvinul?”

Mí­sto odpovÄ›di jsem navrhl, aby se k naÅ¡í­ skupinÄ› pÅ™ipojila, když už to patrnÄ› chlapci nevadí­, pÅ™estože zvuk činelů a bicí­ch je hodnÄ› hlasití½. Nazí­tÅ™í­ už tam byla, když jsme začí­nali jako obvykle. PÅ™edstavil jsem ji pÅ™átelům a Å™ekl jim jen tolik, že je to sousedka z bytu nade mnou; nikdo se nezmí­nil o ničem osobní­m ani se nevyptávali, co dÄ›lá. Ve stanovení½ okamžik jsem zapnul zvuk a začali jsme tančit.

Athéna zahájila tanec nÄ›kolika kroky s dí­tÄ›tem v náručí­, ale chlapec okamžitÄ› usnul, a tak ho položila na pohovku. DÅ™í­v než jsem zavÅ™el oči a dostal se do transu, uvidÄ›l jsem, že pÅ™esnÄ› pochopila cestu Vrcholu.

Každí½ den – kromÄ› nedÄ›le – pak pÅ™icházela i se synem. NÄ›kolika málo slovy jsme se pÅ™iví­tali; pak jsem pustil hudbu, kterou jeden můj pÅ™í­tel zí­skal v ruskí½ch stepí­ch, a vÅ¡ichni jsme se dali do tance až do úplného vyčerpání­. Koncem mÄ›sí­ce mÄ› požádala o kopii pásky.
“žRáda bych to zkusila ráno, než nechám Viorela u matky a odejdu do práce.”
Zdráhal jsem se:

“žZaprvé si myslí­m, že skupina napojená na tutéž energii si nakonec vytváÅ™í­ jakousi auru a usnadňuje trans vÅ¡em ostatní­m. A kromÄ› toho dÄ›lat to pÅ™ed odchodem do zamÄ›stnání­ znamená pÅ™ipravit se na vyhazov, protože budete celí½ den unavená.”
Athéna se na chví­li zamyslela, ale hned namí­tla:

“žMáte pravdu, když mluví­te o kolektivní­ energii. Ve vaÅ¡í­ skupinÄ› jsou čtyÅ™i dvojice a vaÅ¡e žena. VÅ¡ichni, naprosto vÅ¡ichni, jste naÅ¡li lásku. Proto se se mnou můžete podÄ›lit o pozitivní­ vibraci.

Já ale jsem sama. Lépe Å™ečeno jsem tu se synem, jenže jeho láska se jeÅ¡tÄ› nemůže projevit tak, abychom jí­ porozumÄ›li. RadÄ›ji tedy pÅ™ijmu svou samotu: kdybych v téhle chví­li chtÄ›la pÅ™ed ní­ utéct, nikdy už znovu nenajdu žádného partnera. Jestliže ji pÅ™ijmu, mí­sto abych proti ní­ bojovala, situace se možná zmÄ›ní­. Poznala jsem, že samota je silnÄ›jÅ¡í­, když se proti ní­ staví­me – ale slábne, když ji prostÄ› nebereme na vÄ›domí­.”

“žVás pÅ™ivedlo do naÅ¡í­ skupiny hledání­ lásky?”

“žAsi by to byl dobrí½ důvod, ale odpověď zní­ ne. Vedlo mÄ› hledání­ smyslu mého života, jehož jediní½m opodstatnÄ›ní­m je můj syn, a proto se obávám, že nakonec Viorela zničí­m, aÅ¥ už pÅ™ehnanou péčí­, nebo tí­m, že na nÄ›j nakonec pÅ™enesu sny, které se mi nepodaÅ™ilo uskutečnit. V poslední­ dobÄ› se mi jednou pÅ™i tanci zdálo, že jsem vyléčena. Kdyby se to tí½kalo něčeho fyzického, pak ví­m, že bychom to mohli označit za zázrak; bylo to vÅ¡ak cosi duchovní­ho, co mi vadilo a co náhle zmizelo.”

VÄ›dÄ›l jsem, o čem mluví­.

“žNikdo mÄ› neučil tančit za zvuků téhle hudby,” pokračovala Athéna. “žJá vÅ¡ak tuÅ¡í­m, že ví­m, co dÄ›lám.”

“žNení­ tÅ™eba se to učit. Vzpomeňte si na naÅ¡i procházku v parku a na to, co jsme vidÄ›li: pÅ™í­rodu, která si vytváÅ™í­ rytmus a ustavičnÄ› se pÅ™izpůsobuje.”

“žNikdo mÄ› neučil milovat. Já už jsem vÅ¡ak milovala Boha, milovala jsem manžela, miluji svého syna a svou rodinu. A pÅ™ece nÄ›co chybí­. PÅ™i tanci se sice unaví­m, ale jakmile skončí­m, zdá se mi, že jsem ve stavu milosti, v hluboké extázi. Chci, aby tahle extáze trvala celí½ den. A aby mi pomohla nají­t, co mi chybí­: lásku nÄ›jakého muže.

PÅ™i tanci vždycky můžu vidÄ›t jeho srdce, pÅ™estože jeho tváÅ™ nezahlédnu. Cí­tí­m, že je nablí­zku, a proto se musí­m soustÅ™edit. Musí­m tančit ráno, abych po celí½ den mohla dávat pozor na vÅ¡ecko, co se kolem mÄ› dÄ›je.”

“žVí­te, co znamená slovo “šextáze’? Je z Å™ečtiny a znamená vyjí­t ze sebe sama. Strávit celí½ den mimo sebe vyžaduje od tÄ›la a duÅ¡e pÅ™í­liÅ¡ mnoho.”

“žZkusí­m to.”

VidÄ›l jsem, že nemá smysl se pÅ™í­t, a poÅ™í­dil jsem kopii pásky. Od té doby jsem se ráno probouzel za zvuků shora, slyÅ¡el jsem její­ kroky a bylo mi divné, jak může po takÅ™ka celé hodinÄ› transu vykonávat práci v bance. PÅ™i náhodném setkání­ na chodbÄ› jsem ji pozval na kávu. Athéna mi vyprávÄ›la, že poÅ™í­dila dalÅ¡í­ kopie pásky a že se teď hodnÄ› její­ch kolegů z práce snaÅ¾í­ dosáhnout Vrcholu.

“žUdÄ›lala jsem chybu? Bylo to nÄ›co tajného?”

Jistěže ne; naopak, pomáhala mi uchovávat skoro úplnÄ› zaniklou tradici. Podle dÄ›dečkoví½ch poznámek jedna z žen vyprávÄ›la, že jakí½si mnich, kterí½ do kraje zaví­tal, tvrdil, že jsou v nás pÅ™í­tomni vÅ¡ichni naÅ¡i pÅ™edkové a vÅ¡echny budoucí­ generace. Když se osvobozujeme, činí­me totéž s lidstvem.

“žPak jsou tedy obyvatelé toho sibiÅ™ského mÄ›stečka určitÄ› pÅ™í­tomni a spokojeni. Dí­ky vaÅ¡emu dÄ›dečkovi se jejich činnost na tomto svÄ›tÄ› obrozuje. Ale zají­má mÄ›, proč jste se po pÅ™ečtení­ toho textu rozhodl tančit? Kdybyste se dočetl tÅ™eba o sportu, byl byste se chtÄ›l stát fotbalistou?”

Na tohle se mÄ› dosud nikdo nezeptal.

“žTenkrát jsem byl totiž nemocní½. Postihl mÄ› jakí½si vzácní½ druh artritidy a lékaÅ™i mi Å™í­kali, abych počí­tal s tí­m, že v pÄ›tatÅ™iceti letech mohu bí½t na vozí­ku. VidÄ›l jsem, že mám pÅ™ed sebou málo času, a rozhodl jsem se vÄ›novat vÅ¡emu, co bych pozdÄ›ji dÄ›lat nemohl. DÄ›deček k tÄ›m poznámkám pÅ™ipsal, že obyvatelé DÄ›dova věřili v léčivou moc transu.”

“žJak vidí­m, mÄ›li pravdu.”

Nic jsem na to neÅ™ekl, ale nebyl jsem si tí­m tak jist. LékaÅ™i se možná zmí½lili. Možná také moje situace pÅ™istÄ›hovalce, naví­c s celou rodinou, kterí½ si nemůže dovolit onemocnÄ›t, zapůsobila v mém podvÄ›domí­ takovou silou, že vyvolala pÅ™irozenou reakci organismu. Anebo Å¡lo opravdu o zázrak, což bylo v naprostém rozporu s mou katolickou ví­rou: tanec neléčí­.

Vzpomí­nám si, že když jsem v letech dospí­vání­ nemÄ›l k dispozici vhodnou hudbu, nasazoval jsem si na hlavu černou kapuci a pÅ™edstavoval si, že realita kolem mÄ› pÅ™estala existovat: můj duch putoval do DÄ›dova za tÄ›mi ženami a muži, za dÄ›dečkem a jeho milovanou herečkou. V tichosti pokoje jsem prosil, aby mÄ› naučili tančit, jí­t za hranice mí½ch možností­, protože zakrátko jsem mÄ›l navždy ochrnout. ÄŒí­m ví­c se moje tÄ›lo pohybovalo, tí­m ví­c záÅ™ilo svÄ›tlo mého srdce a tí­m ví­c jsem se učil – možná sám od sebe, možná od pÅ™eludů z minulosti. Dokonce jsem si začal pÅ™edstavovat, jakou hudbu tenkrát pÅ™i sví½ch rituálech poslouchali, a když o mnoho let pozdÄ›ji jel jeden pÅ™í­tel na SibiÅ™, požádal jsem ho, aby mi pÅ™ivezl nÄ›jaké desky; k mému pÅ™ekvapení­ se jedna z nich velice podobala mí½m pÅ™edstavám o tanci v DÄ›dovu.

AthénÄ› jsem o tom radÄ›ji nic neÅ™ekl – nechala se snadno ovlivnit a zdálo se mi, že má nestálou povahu.

“žJednala jste možná správnÄ›,” byl můj jediní½ komentáÅ™.

Mluvili jsme spolu jeÅ¡tÄ› jednou, krátce pÅ™ed její­m odjezdem na Blí­zkí½ ví½chod. Vypadala spokojenÄ›, jako by naÅ¡la vÅ¡e, po čem toužila: lásku.

“žMoji kolegové v zamÄ›stnání­ vytvoÅ™ili skupinu a Å™í­kají­ si “špoutní­ci k Vrcholu’. To vÅ¡echno dí­ky vaÅ¡emu dÄ›dečkovi.”

“žDí­ky vám, protože jste cí­tila potÅ™ebu podÄ›lit se s ostatní­mi. Ví­m, že odjí­Å¾dí­te, a chci vám podÄ›kovat, že jste dala jiní½ rozmÄ›r tomu, co jsem celé roky dÄ›lal ve snaze Å¡í­Å™it to svÄ›tlo mezi nÄ›kolik málo zájemců, ale vždy jen nesmÄ›le, protože jsem si myslel, že lidem bude celá ta historie pÅ™ipadat směšná.”

“žVí­te, na co jsem pÅ™iÅ¡la? PÅ™estože extáze je schopnost vyjí­t ze sebe sama, tanec je způsob, jak vystoupit do prostoru. Odhalovat nové dimenze, a pÅ™esto zůstat v kontaktu se sví½m tÄ›lem. SvÄ›t spirituální­ a svÄ›t reální½ mohou ží­t v tanci společnÄ›, bez konfliktů. Myslí­m, že taneční­ci v klasickém baletu setrvávají­ na Å¡pičkách, protože se zároveň dotí½kají­ zemÄ› a dosahují­ nebes.”

To byla její­ poslední­ slova, pokud si vzpomí­nám. PÅ™i každém tanci, jemuž se oddáváme s radostí­, ztrácí­ mozek kontrolu a Å™í­zení­ se ují­má srdce. Teprve v tomto okamžiku se objevuje Vrchol.

Pokud v nÄ›j věří­me, samozÅ™ejmÄ›.

PÅ™í­Å¡tí­ kapitola bude on-line: 30.03.07

Drazí­ ÄtenáÅ™i, protože nehovoÅ™í­m VaÅ¡í­m jazykem, požádal jsem nakladatelství­ o pÅ™eklad komentářů a postÅ™ehů, které mi zde zanecháte. VaÅ¡e názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.S láskou

Paulo Coelho