Jedenáctá kapitola

Peter Sherney, 47 let, generální­ Å™editel pobočky Banky (vynecháno) v Holland Park, Londí½n

Athénu jsem pÅ™ijal jenom proto, že její­ rodina patÅ™ila k naÅ¡im nejví½znamnÄ›jÅ¡í­m klientům – vÅ¡echno se koneckonců toÄí­ kolem oboustranní½ch zájmů. Byla pÅ™í­liÅ¡ neklidná, a proto jsem ji nechal dÄ›lat čistÄ› byrokratickou práci a tajnÄ› jsem doufal, že dá nakonec ví½pověď; pak bych mohl její­mu otci sdÄ›lit, že jsem jí­ chtÄ›l pomoci, ale nepodaÅ™ilo se mi to.

Po letech Å™editelské praxe poznám duÅ¡evní­ stav lidí­, i když tÅ™eba nic neÅ™í­kají­. V jednom kurzu Å™í­zení­ nás učili: jestliže se chcete nÄ›koho zbavit, dÄ›lejte vÅ¡e, aby vás nakonec urazil, a pak budete mí­t pádní½ důvod, jak ho propustit.

Snažil jsem se ze vÅ¡ech sil dosáhnout tohoto cí­le u Athény; jelikož si nepotÅ™ebovala vydÄ›lávat na živobytí­, mÄ›la dojí­t k závÄ›ru, že časnÄ› ráno vstávat, nechávat dí­tÄ› u matky, celí½ den se zabí½vat stále stejní½mi nezáživní½mi úkoly, pak jí­t pro dí­tÄ›, nakoupit v supermarketu, postarat se o syna, uložit ho k spánku a nazí­tÅ™í­ zase strávit tÅ™i hodiny v mÄ›stské hromadné dopravÄ› je naprosto zbytečné, když už může trávit čas mnohem zají­mavÄ›ji. Začí­nala bí½t stále podráždÄ›nÄ›jÅ¡í­ a já jsem se radoval z ví½sledků své strategie: vyjde to. Stěžovala si na bydlení­ a Å™í­kala, že majitel domu pouÅ¡tí­ v noci velice nahlas hudbu, takže se ani poÅ™ádnÄ› nevyspí­.

Znenadání­ se cosi zmÄ›nilo. NejdÅ™í­v jenom u Athény. A hned nato v celé pobočce.

Jak si takové zmÄ›ny dokážu vÅ¡imnout? Skupina pracovní­ků pÅ™edstavuje vždycky jakí½si orchestr; dobrí½ Å™editel je dirigent a ví­, kterí½ nástroj zní­ faleÅ¡nÄ›, kterí½ je působivÄ›jÅ¡í­ a kterí½ jenom následuje ostatní­. Athéna jako by hrála na svůj nástroj bez nejmenÅ¡í­ho nadÅ¡ení­, ustavičnÄ› duchem nepÅ™í­tomná, o sví½ch osobní­ch radostech a strastech se s kolegy nikdy nebavila a dávala najevo, že po práci se stará jenom o dí­tÄ› a nic jiného ji nezají­má. Až najednou pÅ™estala vypadat tak unavenÄ›, byla sdí­lnÄ›jÅ¡í­ a každému, kdo byl ochoten naslouchat, vykládala, že objevila omlazují­cí­ prostÅ™edek.

To je samozÅ™ejmÄ› kouzelné slovo: omlazení­. A když to Å™í­ká jednadvacetiletá osoba, zní­ to úplnÄ› nesmyslnÄ› – a pÅ™ece tomu lidé uvěřili a chtÄ›li ten tajní½ recept znát.

Athéna začala bí½t ví½konnÄ›jÅ¡í­ – pÅ™estože mÄ›la poÅ™ád stejnou práci. Kolegové a kolegynÄ›, kteÅ™í­ se s ní­ dÅ™í­v jenom formálnÄ› pozdravili, ji najednou začali zvát na obÄ›d. Když se vrátili, vypadali spokojenÄ› a ví½konnost oddÄ›lení­ prudce stoupla.

Ví­m, že zamilovaní­ lidé působí­ pÅ™í­znivÄ› na prostÅ™edí­, v nÄ›mž žijí­, a okamžitÄ› jsem usoudil, že Athéna si určitÄ› naÅ¡la nÄ›koho pro život velice důležitého.

Zeptal jsem se jí­, ona pÅ™isvÄ›dčila a dodala, že si s žádní½m klientem schůzku nikdy nesmluvila, ale v tomto pÅ™í­padÄ› nemohla pozvání­ odmí­tnout. Za normální­ situace by dostala okamžitou ví½pověď – bankovní­ smÄ›rnice hovoÅ™ily jasnÄ›, osobní­ styky byly striktnÄ› zakázány. Tehdy jsem si vÅ¡ak už stačil vÅ¡imnout, že její­ chování­ se pÅ™eneslo i na okolí­; nÄ›kteÅ™í­ spolupracovní­ci a spolupracovnice se s ní­ začali scházet po práci, a pokud ví­m, pÅ™inejmenÅ¡í­m dva nebo tÅ™i z nich ji navÅ¡tí­vili doma.

Ocitl jsem se ve velice ožehavé situaci; mladá stážistka, bez jakí½chkoli pracovní­ch zkuÅ¡eností­, zprvu nesmÄ›lá a občas agresivní­, se zmÄ›nila v pÅ™irozeného vůdce mí½ch zamÄ›stnanců. Kdybych ji propustil, Å™ekli by si, že na ni žárlí­m – a pÅ™estali by mÄ› respektovat. Když ji ve funkci ponechám, riskuji, že za pár mÄ›sí­ců pÅ™estanu oddÄ›lení­ Å™í­dit.

Rozhodl jsem se nÄ›jakí½ Äas posečkat; mezití­m se “ženergie” (nesnáÅ¡í­m tohle slovo, protože ve skutečnosti neznamená nic konkrétní­ho, jedinÄ› že bychom mÄ›li na mysli elektÅ™inu) pobočky začala zlepÅ¡ovat. Klienti se zdáli spokojenÄ›jÅ¡í­ a začali nás doporučovat jiní½m. ZamÄ›stnanci byli veselí­, a pÅ™estože se množství­ práce zdvojnásobilo, nemusel jsem pÅ™ijí­mat dalÅ¡í­ lidi, protože vÅ¡ichni své úkoly plnili dobÅ™e.

Jednoho dne jsem dostal dopis od nadÅ™í­zení½ch. ChtÄ›li, abych odjel do Barcelony, kde se chystalo zasedání­ skupiny. MÄ›l jsem tam vyložit svou administrativní­ metodu. Podle nich jsem dokázal zví½Å¡it zisk bez vyÅ¡Å¡í­ch nákladů, což je to jediné, co exekutivu zají­má – tak je to ostatnÄ› vÅ¡ude.

Jakou metodu?

NevÄ›dÄ›l jsem nic ví­c, než kde to vÅ¡echno začalo, a rozhodl jsem se zavolat si Athénu do své pracovny. BlahopÅ™ál jsem jí­ k vynikají­cí­ ví½konnosti a ona mi s úsmÄ›vem podÄ›kovala.

NechtÄ›l jsem, aby si mou otázku vyložila Å¡patnÄ›, a tak jsem začal velice opatrnÄ›:

“žJak se daÅ™í­ vaÅ¡emu pÅ™í­teli? Vždycky jsem věřil, že človÄ›k, kterí½ dostává lásku, nakonec jeÅ¡tÄ› ví­c lásky rozdává. Kde pracuje?”

“žVe Scotland Yardu (pozn. red.: vyÅ¡etÅ™ovací­ oddÄ›lení­ londí½nské policie).”

DalÅ¡í­m podrobnostem jsem se radÄ›ji vyhnul. PotÅ™eboval jsem s ní­ vÅ¡ak za každou cenu hovoÅ™it dál a nesmÄ›l jsem ztrácet čas.

“žVÅ¡iml jsem si, že jste se hodnÄ› zmÄ›nila, a…”

“žVÅ¡iml jste si, že se hodnÄ› zmÄ›nila pobočka?”

Jak na takovou otázku odpovÄ›dÄ›t? Na jedné stranÄ› bych jí­ tí­m dával vÄ›tÅ¡í­ moc, než bylo záhodno, na druhé stranÄ› bych se potÅ™ebné odpovÄ›di nikdy nedočkal, pokud bych neÅ¡el pÅ™í­mo k vÄ›ci.

“žAno, vÅ¡iml jsem si velké zmÄ›ny. A zamí½Å¡lí­m vás poví½Å¡it.”

“žPotÅ™ebuji cestovat. Chci na čas odjet z Londí½na, poznat nové obzory.”

Cestovat? Zrovna když se ovzduÅ¡í­ na pracoviÅ¡ti tak zlepÅ¡ilo, chtÄ›la odejí­t? OvÅ¡em nebylo právÄ› tohle ví½chodisko, které jsem hledal a potÅ™eboval?

“žMohu bance pomáhat, když mi dá vÄ›tÅ¡í­ odpovÄ›dnost,” pokračovala.

SamozÅ™ejmÄ› – a ona mi k tomu poskytovala skvÄ›lou pÅ™í­ležitost. Že mÄ› to nenapadlo dÅ™í­v? “žCestovat” znamenalo nÄ›kam ji odsunout, pÅ™evzí­t znovu vedení­, aniž bych musel čelit obtí­Å¾í­m ví½povÄ›di nebo nÄ›jaké vzpouÅ™e. ChtÄ›l jsem si vÅ¡ak tu záležitost promyslet, protože spí­Å¡ než bance mÄ›la Athéna pomoci mnÄ›. Když moji vedoucí­ teď zaznamenali růst naÅ¡í­ ví½konnosti, musel bych jej udržet, jinak bych ztratil prestiž a ocitl se v horÅ¡í­ pozici než dÅ™í­v. NÄ›kdy chápu, proč se tolik mí½ch spolupracovní­ků ani nesnaÅ¾í­ pracovat lépe: když se jim nÄ›co nepodaÅ™í­, platí­ prostÄ› za neschopné. Ale když se jim to podaÅ™í­, musejí­ se ustavičnÄ› zlepÅ¡ovat, dokud je nesklátí­ infarkt myokardu.

OpatrnÄ› jsem postupoval dál: není­ radno odstraÅ¡it nÄ›koho dÅ™í­v, než nám odhalí­ tajemství­, které potÅ™ebujeme znát; je lepÅ¡í­ se tváÅ™it, že souhlasí­me s tí­m, oč žádá.

“žVynasnaží­m se postoupit vaÅ¡i žádost sví½m nadÅ™í­zení½m. OstatnÄ› setkám se s nimi v BarcelonÄ›, a to je právÄ› důvod, proč jsem vás sem pozval. Je podle vás možné prohlásit, že se naÅ¡e pracovní­ ví½konnost zlepÅ¡ila od té doby, co – Å™eknÄ›me – kolegové začali mí­t lepÅ¡í­ vztahy s vámi?”

“žÅ˜eknÄ›me… lepÅ¡í­ vztahy se sebou samí½mi.”

“žAno. Ale vyvolala jste to vy – nebo se mí½lí­m?”

“žVí­te dobÅ™e, že se nemí½lí­te.”

“žPÅ™ečetla jste si nÄ›jakou knihu o Å™í­zení­, kterou neznám?”

“žTakové vÄ›ci nečtu. Ale byla bych ráda, kdybyste mi slí­bil, že opravdu zváží­te, oč jsem vás požádala.”

VzpomnÄ›l jsem si na její­ho pÅ™í­tele ze Scotland Yardu; kdybych to slí­bil a nesplnil, dočkal bych se nÄ›jaké odvety? Naučil ji snad nÄ›jakou Å¡pičkovou technologii, jí­Å¾ lze dosáhnout nemožní½ch ví½sledků?

“žMohu vám povÄ›dÄ›t úplnÄ› vÅ¡echno, i kdybyste svůj slib nesplnil. Ale neví­m, jestli to k něčemu povede, pokud nebudete dÄ›lat, co vás naučí­m.”

“žTu “šomlazovací­ techniku’?”

“žPÅ™esnÄ› tak.”

“žA nestaÄí­ poznat ji jen v teorii?”

“žMožná. Teorie se k mému učiteli dostala na nÄ›kolika listech papí­ru.”

Uspokojilo mÄ›, že mÄ› nebude nutit k rozhodnutí­m, jež pÅ™esahují­ mé možnosti a zásady. Musí­m vÅ¡ak pÅ™iznat, že ta záležitost mÄ› zají­mala i osobnÄ›, protože i já jsem toužil po obnovÄ› svého potenciálu. Slí­bil jsem, že udÄ›lám, co bude možné, a Athéna mi začala popisovat jakí½si dlouhí½ esoterickí½ tanec, jí­mž se má dosáhnout Vrcholu (nebo Osy, už si pÅ™esnÄ› nevzpomí­nám). PostupnÄ› jsem se snažil vyvodit si objektivní­ závÄ›ry z její­ch blázniví½ch úvah. Pouhá hodina nám na to nestačila, takže nazí­tÅ™í­ jsme se seÅ¡li znovu a společnÄ› jsme pÅ™ipravili zprávu pro vedení­ banky. BÄ›hem naÅ¡í­ rozmluvy mi Å™ekla s úsmÄ›vem:

“žNeobávejte se napsat nÄ›co velice podobného naÅ¡emu rozhovoru. Myslí­m, že i ve vedení­ banky jsou lidé z masa a kostí­ jako my a určitÄ› budou mí­t velkí½ zájem o nekonvenční­ postupy.”

V tom se hluboce mí½lila: v Anglii jsou tradice vždycky důraznÄ›jÅ¡í­ než novoty. Proč bych ale trochu neriskoval, pokud bych tí­m neohrozil své postavení­? Celou tu vÄ›c, která mi pÅ™ipadala naprosto absurdní­, jsem vÅ¡ak musel shrnout a pÅ™edložit v takové formÄ›, aby ji vÅ¡ichni pochopili. Ví­c nebylo tÅ™eba.

JeÅ¡tÄ› pÅ™ed začátkem své barcelonské pÅ™ednáÅ¡ky jsem si celé ráno opakoval, že “žmůj” postup pÅ™ináÅ¡í­ dobré ví½sledky a na ostatní­m nezáleží­. PÅ™ečetl jsem si nÄ›jaké pÅ™í­ručky a dozvÄ›dÄ›l se, že máme-li pÅ™edstavit novou myÅ¡lenku co nejpůsobivÄ›ji, musí­me také svůj projev uspoÅ™ádat tak, aby okamžitÄ› podní­til zájem posluchačů, takže nejdÅ™í­v ze vÅ¡eho jsem vedoucí­m pracovní­kům shromáždÄ›ní½m v luxusní­m hotelu citoval slova svatého Pavla: “žBůh skryl nejdůležitÄ›jÅ¡í­ vÄ›ci pÅ™ed moudrí½mi, protože oni nedokážou pochopit, co je prosté, a rozhodl se je odhalit lidem prostého srdce.” (Pozn. red.: Neví­me, jestli Peter Sherney mÄ›l na mysli citát z MatouÅ¡ova evangelia [11,25], v nÄ›mž stojí­: “žChválí­m tÄ›, Otče, Pane nebe i zemÄ›, že jsi skryl tyto vÄ›ci pÅ™ed moudrí½mi a opatrní½mi, a zjevil jsi je nemluvňátkům,” nebo Pavlovu první­ epiÅ¡tolu ke Korintskí½m [1,27]: “žAle což bláznivého jest u svÄ›ta, to vyvolil bůh, aby zahanbil moudré, a to, což jest u svÄ›ta mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné.”)

Sotva jsem to doÅ™ekl, v auditoriu, kde se celé dva dny jen analyzovaly grafy a statistiky, zavládlo ticho. Napadlo mÄ›, že jsem právÄ› pÅ™iÅ¡el o mí­sto, ale rozhodl jsem se pokračovat. Jednak proto, že jsem to téma prostudoval, byl jsem si jist tí­m, co Å™í­kám, a zasloužil jsem si důvÄ›ru. A jednak proto, že ačkoli jsem v určití½ch momentech musel pomlčet o AthéninÄ› obrovském vlivu na celí½ postup, nijak jsem nelhal:

“žOvěřil jsem si, že chceme-li v současné dobÄ› zamÄ›stnance motivovat, je zapotÅ™ebí­ něčeho ví­c než dobrého ví½cviku v naÅ¡ich nesmí­rnÄ› kvalitní­ch stÅ™ediscí­ch. VÅ¡ichni v sobÄ› máme jakousi neznámou část, která je schopna dÄ›lat zázraky, jakmile se vynoÅ™í­ na povrch.

VÅ¡ichni pracujeme z nÄ›jakého důvodu: musí­me živit dÄ›ti, vydÄ›lávat pení­ze na živobytí­, dát životu určití½ smysl, dosáhnout podí­lu na moci. V průbÄ›hu této činnosti se vÅ¡ak vyskytují­ nudné etapy a tajemství­ spočí­vá v tom, jak tyto etapy zmÄ›nit v setkání­ se sebou samí½m nebo s něčí­m vyÅ¡Å¡í­m.

NapÅ™í­klad: hledání­ krásy není­ vždy spojeno s něčí­m praktickí½m, a pÅ™ece o ni usilujeme, jako by to byla nejdůležitÄ›jÅ¡í­ vÄ›c na svÄ›tÄ›. Ptáci se uÄí­ zpí­vat, což neznamená, že jim to pomůže sehnat potravu, uniknout dravcům nebo zbavit se parazitů. Podle Darwina ptáci zpí­vají­, protože jen tak dokážou pÅ™ilákat partnera a pÅ™ispí­vat k zachování­ druhu.”

PÅ™eruÅ¡il mÄ› manažer z Ženevy, kterí½ naléhal na objektivnÄ›jÅ¡í­ prezentaci. Generální­ Å™editel mÄ› vÅ¡ak povzbudil, abych mluvil dál, a to mÄ› potěšilo.

“žRovněž podle Darwina, kterí½ napsal knihu schopnou zmÄ›nit bÄ›h lidstva (pozn. red.: O vzniku druhů, 1871, v ní­Å¾ dokazuje, že človÄ›k je ví½sledkem ví½voje určitého druhu opic), vÅ¡ichni ti, kteÅ™í­ dovedou vyvolat zaní­cení­, opakují­ nÄ›co, co se dÄ›je již od dob jeskynní­ho človÄ›ka, kdy rituály, jejichž účelem bylo zí­skat pÅ™í­zeň bližní­ho, mÄ›ly zásadní­ ví½znam pro pÅ™ežití­ a ví½voj lidského druhu. Nuže, jakí½ je rozdí­l mezi ví½vojem lidského druhu a ví½vojem nÄ›jaké bankovní­ pobočky? Žádní½. Obojí­ je posluÅ¡no tí½chž zákonů – jen ti nejschopnÄ›jÅ¡í­ pÅ™eží­vají­ a rozví­její­ se.”

Tady jsem musel uvést, že tuto myÅ¡lenku jsem rozvedl dí­ky spontánní­ spolupráci jedné z mí½ch úÅ™ednic, Sherine Khalil.

“žSherine, která si dává Å™í­kat Athéna, pÅ™inesla na své pracoviÅ¡tÄ› noví½ typ chování­, a to zaní­cení­. PÅ™esnÄ› tak, nÄ›co, co nikdy nebereme v úvahu, jedná-li se o půjčky nebo ví½kazy ví½dajů. Moji zamÄ›stnanci začali použí­vat hudbu jako podnÄ›t k lepÅ¡í­ péči o zákazní­ky.”

DalÅ¡í­ manažer mÄ› pÅ™eruÅ¡il s tí­m, že to je už stará známá vÄ›c: totéž dÄ›lají­ v supermarketech, kde chtÄ›jí­ různí½mi melodiemi pobí­zet zákazní­ka k nákupu.

“žNeÅ™í­kám, že pouÅ¡tí­me hudbu v pracovní­m prostÅ™edí­. Lidé začali ží­t jinak, protože Sherine – nebo chcete-li Athéna – je naučila tančit pÅ™ed začátkem pracovní­ doby. Neví­m pÅ™esnÄ›, jakí½ mechanismus to může u lidí­ uvést do pohybu; jako Å™editel odpoví­dám jen za ví½sledky, ne za postup. Netančil jsem. Ale pochopil jsem, že prostÅ™ednictví­m onoho typu tance vÅ¡ichni cí­tí­ tÄ›snÄ›jÅ¡í­ spojení­ s tí­m, co dÄ›lají­.

Narodili jsme se, vyrostli a byli jsme vychováváni se zásadou: čas jsou pení­ze. Ví­me pÅ™esnÄ›, co jsou pení­ze, ale jakí½ je ví½znam slova čas? Den má čtyÅ™iadvacet hodin a nekonečné množství­ momentů. Musí­me si uvÄ›domovat každou minutu a umÄ›t ji využí­t buď v tom, co dÄ›láme, nebo když jen pÅ™emí­táme o životÄ›. Jestliže zpomalí­me, vÅ¡ecko trvá mnohem déle. JistÄ›, déle může trvat mytí­ nádobí­, sestavení­ bilance, souhrn úvÄ›rů nebo ví½počet dlužní­ch úpisů, ale proč toho nevyuží­t, abychom mysleli na nÄ›co pÅ™í­jemného a těšili se ze života?”

Hlavní­ manažer banky se na mÄ› pÅ™ekvapenÄ› podí­val. UrčitÄ› chtÄ›l, abych dál podrobnÄ› vysvÄ›tloval vÅ¡echno, co jsem se naučil, ale nÄ›kteÅ™í­ z pÅ™í­tomní½ch už zneklidnÄ›li.

“žRozumí­m dobÅ™e, co chcete Å™í­ct,” prohlásil. “žVí­m, že vaÅ¡i úÅ™ední­ci začali vykonávat svou práci s vÄ›tÅ¡í­m nadÅ¡ení­m, protože mÄ›li za celí½ den aspoň jeden okamžik, kdy se dostali do kontaktu sami se sebou. Rád bych vám poblahopÅ™ál k tomu, že jste prokázal dostatečnou pružnost a povolil využití­ neobvyklí½ch poznatků, které pÅ™ináÅ¡ejí­ vynikají­cí­ ví½sledky.

Jelikož vÅ¡ak tady jsme na zasedání­ a mluví­me o čase, máte už jen pÄ›t minut, abyste svůj projev dokončil. Bylo by možné stručnÄ› pÅ™ednést hlavní­ body, jež by nám umožnily uplatnit tyto zásady v ostatní­ch pobočkách?”

MÄ›l pravdu. To vÅ¡echno by mohlo bí½t dobré pro práci, ale také by se to mohlo stát osudní½m mé kariéÅ™e, takže jsem se rozhodl shrnout to, co jsme s Athénou sepsali.

“žNa základÄ› osobní­ch poznatků jsem s Sherine Khalil rozvedl nÄ›kolik bodů, které s nejvÄ›tÅ¡í­ radostí­ prodiskutuji se zájemci. Zde jsou ty hlavní­:

A) VÅ¡ichni máme jakousi neznámou schopnost, která zůstane neznámá navždy. PÅ™esto se může stát naÅ¡í­ spojenkyní­. Jelikož není­ možné ji změřit nebo ekonomicky zhodnotit, nikdy se nebere v úvahu, ale protože zde mluví­m s lidskí½mi bytostmi, jsem si jist, že alespoň v teorii je jasné, o čem mluví­m.

B) V mé pobočce byla tato schopnost aktivována tancem založení½m na určitém rytmu, kterí½ – jestli se nemí½lí­m – pochází­ z asijskí½ch pustin. Mí­sto původu vÅ¡ak není­ podstatné, pokud lidé mohou sví½m tÄ›lem vyjádÅ™it to, co se snaÅ¾í­ Å™í­ct duÅ¡e. Ví­m, že slovo “šduÅ¡e’ zde může bí½t Å¡patnÄ› pochopeno, a proto doporučuji, abychom je nahradili “šintuicí­’. A jestliže ani to se neujme, můžeme uží­vat ví½raz “šprvotní­ emoce’, kterí½ má pravdÄ›podobnÄ› vÄ›dečtÄ›jÅ¡í­ konotaci, pÅ™estože Å™í­ká ménÄ› než pÅ™edchozí­ slova.

C) Podní­til jsem úÅ™ední­ky, aby pÅ™ed odchodem do zamÄ›stnání­ mí­sto gymnastiky nebo aerobiku alespoň hodinu tančili. Stimuluje to tÄ›lo a mysl, začnou den tí­m, že vyžadují­ sami od sebe kreativitu, a pak tuto nahromadÄ›nou energii využijí­ pÅ™i plnÄ›ní­ úkolů v pobočce.

D) Klienti a úÅ™ední­ci žijí­ ve stejném svÄ›tÄ›: realitu pÅ™edstavují­ elektrické podnÄ›ty v naÅ¡em mozku. To, čemu Å™í­káme “švidÄ›t’, je impuls energie v naprosto temné zónÄ› hlavy. Můžeme se tedy pokusit danou realitu pozmÄ›nit, jestliže se naladí­me na stejnou vlnu. Veselí­, stejnÄ› jako nadÅ¡ení­ nebo láska, je nakažlivé, i když sám nechápu, jak k tomu dochází­. PodobnÄ› působí­ smutek, deprese, nenávist – prostÄ› to, co mohou klienti nebo ostatní­ úÅ™ední­ci “šintuitivnÄ›’ vycí­tit. Ke zlepÅ¡ení­ ví½konnosti je zapotÅ™ebí­ vytvoÅ™it mechanismy, jež by tyto pozitivní­ stimuly zpÅ™í­tomňovaly.”

“žTo je pÅ™í­liÅ¡ esoterické,” prohlásila žena, která Å™í­dila fondy akcií­ jedné kanadské pobočky.

Trochu mÄ› to vyvedlo z rovnováhy – nikoho jsem zÅ™ejmÄ› nepÅ™esvÄ›dčil. TváÅ™il jsem se, že jsem její­ komentáÅ™ pÅ™eslechl, a s veÅ¡kerou svou vynalézavostí­ jsem se pokusil o technickí½ závÄ›r:

“žBanka by mÄ›la vÄ›novat určitou částku na ví½zkum toho, jak tento pÅ™enos funguje; dosáhli bychom tak mnohem vÄ›tÅ¡í­ch zisků.”

Toto zakončení­ mi pÅ™ipadalo dostatečnÄ› uspokojivé, takže jsem se rozhodl nevyuží­t zbí½vají­cí­ch dvou minut. Po skončení­ semináÅ™e na sklonku vyčerpávají­cí­ho dne mÄ› generální­ Å™editel pozval na večeÅ™i – pÅ™ede vÅ¡emi kolegy, jako by chtÄ›l ukázat, že podporuje vÅ¡e, o čem jsem hovoÅ™il. Takovou pÅ™í­ležitost jsem dosud nemÄ›l a snažil jsem se jí­ využí­t co nejlépe; rozhovoÅ™il jsem se o ví½konech, ví½kazech, potí­Å¾í­ch na burze cenní½ch papí­rů, o noví½ch trzí­ch. On mÄ› vÅ¡ak pÅ™eruÅ¡il: ví­c ho zají­malo vÅ¡e, co jsem se naučil od Athény.

K mému pÅ™ekvapení­ nakonec pÅ™evedl hovor na osobní­ témata.

“žVí­m, co jste mÄ›l ve svém projevu na mysli, když jste se zmí­nil o čase. Začátkem letoÅ¡ní­ho roku, bÄ›hem prodlouženého sváteční­ho volna, jsem se rozhodl na chví­li si sednout na zahradÄ›. Z dopisní­ schránky jsem si vzal noviny, nic důležitého – až na vÄ›ci, o nichž novináÅ™i usoudili, že je musí­me znát, sledovat, zaujmout k nim stanovisko.

Napadlo mÄ› zatelefonovat nÄ›komu z mé skupiny, ale nemÄ›lo to smysl, protože vÅ¡ichni byli doma s rodinou. PoobÄ›dval jsem s manželkou, dÄ›tmi a vnuky, trochu jsem si zdÅ™í­ml, když jsem se probudil, udÄ›lal jsem si pár poznámek, a najednou jsem si vÅ¡iml, že jsou teprve dvÄ› hodiny odpoledne a že mám pÅ™ed sebou jeÅ¡tÄ› tÅ™i hodiny bez práce, a pÅ™estože velice rád tráví­m čas s rodinou, začal jsem si pÅ™ipadat neužiteční½.

Nazí­tÅ™í­ jsem využil volného času a dal jsem si vyÅ¡etÅ™it žaludek, ale naÅ¡tÄ›stí­ se nezjistilo nic vážného. ZaÅ¡el jsem k zubaÅ™i, kterí½ mi Å™ekl, že nemám žádné problémy. Znovu jsem poobÄ›dval s manželkou, dÄ›tmi a vnuky, znovu jsem chví­li spal, zase jsem se probudil ve dvÄ› odpoledne a uvÄ›domil si, že nemám vůbec nic, na co bych se soustÅ™edil.

Polekalo mÄ› to: nemÄ›l bych nÄ›co dÄ›lat? Kdybych si chtÄ›l nÄ›jakou práci vymyslet, nebylo by to tak těžké – vždycky máme plány, které je tÅ™eba rozví­jet, žárovky, které se musejí­ vymÄ›nit, suché listí­, které se má shrabat, kromÄ› toho je tÅ™eba srovnat kní­Å¾ky, uspoÅ™ádat počí­tačoví½ archiv atd. Ale co tak čelit naprostému prázdnu? A vtom jsem si vzpomnÄ›l na nÄ›co, co se mi zdálo krajnÄ› důležité: musí­m jí­t hodit do schránky asi kilometr vzdálené od mého venkovského domu jeden z vánoční­ch pozdravů, kterí½ jsem zapomnÄ›l na stole.

PÅ™ekvapilo mÄ› to: proč bych ten pozdrav musel posí­lat dnes? Copak nemohu vÅ¡eho nechat a nic nedÄ›lat?

Hlavou mi probÄ›hla Å™ada myÅ¡lenek: pÅ™átelé, kteÅ™í­ se starají­ o vÄ›ci, jež se jeÅ¡tÄ› nestaly, známí­, kteÅ™í­ umÄ›jí­ vyplnit každou minutu svého života úkoly, jež mi pÅ™ipadají­ absurdní­, nesmyslní½mi Å™ečmi, dlouhí½mi telefonáty, v nichž neÅ™í­kají­ nic důležitého. Už jsem vidÄ›l své Å™editele vymí½Å¡let práci, aby zdůvodnili své funkce, nebo úÅ™ední­ky, kteÅ™í­ mají­ strach, protože toho dne nebyli pověřeni ničí­m důležití½m, což může znamenat, že už nejsou potÅ™ební­. Moje žena se trápí­, protože syn se rozvedl, můj syn se trápí­, protože můj vnuk mÄ›l ve Å¡kole Å¡patné známky, vnuk je celí½ ustraÅ¡ení½, protože zarmoutí­ rodiče – i když vÅ¡ichni ví­me, že známky nejsou zas tak důležité.

Svedl jsem se sebou dlouhí½ a těžkí½ boj, abych nevstal z mí­sta, kde jsem byl. Tí­sniví½ pocit ponenáhlu vystÅ™í­dalo pÅ™emí­tání­ a já jsem začal naslouchat své duÅ¡i – nebo intuici nebo prvotní­m emocí­m, záleÅ¾í­ na tom, čemu uvěří­te. AÅ¥ už je to cokoli, tato část mne samého nesmí­rnÄ› toužila rozmlouvat, ale já jsem mÄ›l poÅ™ád moc práce.

V tomto pÅ™í­padÄ› to nebyl tanec, ale ticho, naprostá nepÅ™í­tomnost hluku a pohybu, co mÄ› spojilo se sebou samí½m. A věřte mi, nebo ne, dozvÄ›dÄ›l jsem se hodnÄ› o problémech, které mi dÄ›laly starosti – pÅ™estože na vÅ¡echny ty problémy jsem vůbec nemyslel, když jsem tam tak sedÄ›l. NeuvidÄ›l jsem Boha, ale jasnÄ›ji jsem si uvÄ›domil, jak se mám rozhodnout.”

JeÅ¡tÄ› než zaplatil účet, navrhl mi, abych tu úÅ™ednici poslal do Dubaje, kde banka oteví­rá novou, velmi rizikovou pobočku. Jako vynikají­cí­ Å™editel vÄ›dÄ›l, že já už jsem se naučil vÅ¡e podstatné, a nyní­ bylo tÅ™eba jenom pokračovat – ta úÅ™ednice mohla bí½t užitečná jinde. NevÄ›domky mi tak pomohl splnit můj slib.
Po návratu do Londí½na jsem neprodlenÄ› tlumočil návrh AthénÄ›. Ihned pÅ™ijala; Å™ekla, že mluví­ plynnÄ› arabsky (vÄ›dÄ›l jsem to, ponÄ›vadž mi bylo známo, odkud pochází­ její­ otec). My jsme vÅ¡ak nehodlali uzaví­rat obchody s Araby, ní½brž s cizinci. PodÄ›koval jsem jí­ za pomoc, ona nebyla ani trochu zvÄ›davá na ví½sledek mého projevu na zasedání­ – zeptala se jen, kdy si má sbalit kufry.

Dodnes neví­m, jestli ten pÅ™í­tel ze Scotland Yardu nebyl pouhí½ ví½mysl. Kdyby to byla pravda, Athénina vraha by už určitÄ› zatkli – protože nevěří­m tomu, co o tom zločinu psali v novinách. Zkrátka, mohu rozumÄ›t financování­, mohu si dokonce dovolit Å™í­ct, že tanec pomáhá bankovní­m úÅ™ední­kům lépe pracovat, ale nikdy nedokážu pochopit, proč ta nejlepÅ¡í­ policie svÄ›ta nÄ›které vrahy dokáže dopadnout, zatí­mco jiné nechá na svobodÄ›.

Na tom už ale nezáleží­.

PÅ™í­Å¡tí­ kapitola bude on-line: 02.04.07

Drazí­ ÄtenáÅ™i, protože nehovoÅ™í­m VaÅ¡í­m jazykem, požádal jsem nakladatelství­ o pÅ™eklad komentářů a postÅ™ehů, které mi zde zanecháte. VaÅ¡e názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.S láskou

Paulo Coelho