Paulo Coelho

Heron Ryan, 44 let, novináÅ™

Nikdo nerozsví­tí­ lampu, aby zůstala skryta za dveÅ™mi: smyslem svÄ›tla je Å¡í­Å™it svÄ›tlo, otví­rat oči, ukazovat zázraky kolem.

Nikdo neobÄ›tuje to nejdůležitÄ›jÅ¡í­, co má: lásku.

Nikdo nevydává své sny do rukou tÄ›ch, kdo je mohou zničit.

Až na Athénu.

Dlouho po její­ smrti mÄ› její­ bí½valá učitelka požádala, abych ji doprovodil do skotského mÄ›sta Prestopans. Toto mÄ›sto využilo jednoho feudální­ho zákona, kterí½ byl pak hned následují­cí­ mÄ›sí­c zruÅ¡en, a udÄ›lilo milost jednaosmdesáti osobám – a jejich kočkám – , popravení½m v Å¡estnáctém a sedmnáctém století­ za čarodÄ›jnictví­.

Oficiální­ mluvÄí­ barona z Prestoungrange a Dolphinstounu prohlásil, že “žvÄ›tÅ¡ina z nich byla odsouzena bez konkrétní­ch důkazů, pouze na základÄ› ví½povÄ›dí­ svÄ›dků obžaloby, kteÅ™í­ tvrdili, že vycí­tili pÅ™í­tomnost zlí½ch duchů”.

Nemá smysl znovu pÅ™ipomí­nat vÅ¡echny ví½stÅ™elky inkvizice s její­mi mučí­rnami a hranicemi, jež plály nenávistí­ a pomstou. Cestou mi vÅ¡ak Edda nÄ›kolikrát opakovala, že ji na tom zarazilo nÄ›co, co nemohla pÅ™ipustit: mÄ›sto a čtrnáctí½ baron z Prestoungrange a Dolphinstounu “žudÄ›lují­ milost” osobám brutálnÄ› popravení½m.

“žÅ½ijeme v jednadvacátém století­, a potomci skuteční½ch zločinců, tÄ›ch, kteÅ™í­ zabí­jeli nevinné, si jeÅ¡tÄ› osobují­ právo “šomilostňovat’. Rozumí­Å¡ mi, Herone.”

RozumÄ›l jsem. Rozmáhá se noví½ hon na čarodÄ›jnice; zbraní­ tentokrát není­ rozžhavené železo, ní½brž ironie nebo represe. Na každého, kdo náhodou odhalí­ svou vlohu a o své schopnosti se odváÅ¾í­ mluvit, se vÄ›tÅ¡inou pohlí­Å¾í­ s nedůvÄ›rou. A obvykle manžel, manželka, otec, syn nebo kdokoli jiní½ – mí­sto aby na to byli pyÅ¡ní­ – , mu nakonec zakazují­ nÄ›co o tom Å™í­kat v obavÄ›, že se rodina zesměšní­.

Než jsem poznal Athénu, považoval jsem to jen za nečestní½ způsob, jak zneuží­vat zoufalství­ lidské bytosti. Moje cesta do Transylvánie, její­mž účelem bylo natočit dokumentární­ film o upí­rech, mÄ›la rovněž ukázat, jak snadno se nechají­ lidé oklamat; určité povÄ›ry, pÅ™estože vypadají­ nesmyslnÄ›, setrvávají­ v lidském imaginárnu a nakonec jich využí­vají­ osoby bez jakí½chkoli skrupulí­. Když jsem navÅ¡tí­vil Draculův hrad, rekonstruovaní½ jen proto, aby mÄ›li turisté pocit, že jsou na nÄ›jakém ví½jimečném mí­stÄ›, pÅ™iÅ¡el za mnou jakí½si vládní­ Äinitel; naznačoval, že dostanu skutečnÄ› cenní½ dar (jak se vyjádÅ™il), pokud bude film promí­tán v BBC. Podle tohoto činitele jsem napomáhal Å¡í­Å™it ví½znam onoho mí½tu, což si zasloužilo Å¡tÄ›drou odmÄ›nu. Jeden z průvodců Å™ekl, že počet návÅ¡tÄ›vní­ků každí½m rokem vzrůstá a že jakákoli zmí­nka o tomto mí­stÄ› bude pozitivní­, i když se v ní­ bude tvrdit, že hrad není­ původní­, že Vlad Dracula byl historickou postavou bez jakéhokoliv vztahu k tomu mí½tu a že to vÅ¡e není­ ví­c než tÅ™eÅ¡tÄ›ní­ jednoho Ira (pozn. red.: mí­nÄ›n Bram Stoker), kterí½ ten kraj nikdy nenavÅ¡tí­vil.

PrávÄ› v té chví­li jsem pochopil, že i když podám fakta naprosto pÅ™esnÄ›, nedobrovolnÄ› budu napomáhat lži; pÅ™estože můj scénáÅ™ mÄ›l naopak ono mí­sto zbavit nánosu mí½tu, lidé uvÄ›Å™í­ tomu, čemu věřit chtÄ›jí­; průvodce mÄ›l pravdu, spolupracoval bych vlastnÄ› na jeÅ¡tÄ› vÄ›tÅ¡í­ propagaci. OkamžitÄ› jsem od projektu upustil, ačkoli jsem do cesty a ví½zkumu vložil nemalou finanční­ Äástku.

Cesta do Transylvánie vÅ¡ak nakonec hluboce ovlivnila můj život: poznal jsem Athénu, když tam hledala svou matku. Osud, ten tajemní½, neúprosní½ osud nás postavil tváÅ™í­ v tváÅ™ v obyčejné hale jeÅ¡tÄ› obyčejnÄ›jÅ¡í­ho hotelu. Stal jsem se svÄ›dkem její­ho první­ho rozhovoru s Deidrou – nebo Eddou, jak chce bí½t nazí½vána. PÅ™ihlí­Å¾el jsem, jako divák sledují­cí­ sebe sama pÅ™ihlí­Å¾í­ marnému boji, jejž svádÄ›lo mé srdce s pÅ™itažlivostí­ Å¾eny, která nepatÅ™ila k mému svÄ›tu. Radoval jsem se, když rozum prohrál, a mou jedinou alternativou bylo odevzdat se, pÅ™iznat si, že jsem se zamiloval.

A tato láska mi umožnila vidÄ›t rituály, jejichž existenci jsem si nedovedl pÅ™edstavit, dvÄ› zhmotnÄ›ní­ a transy. V domnÄ›ní­, že jsem zaslepen váÅ¡ní­, jsem o vÅ¡em pochyboval; avÅ¡ak pochybnost, mí­sto aby mÄ› ochromila, mÄ› vrhla k oceánům, jež se mi zdály nepÅ™í­pustné. Tato sí­la mi v nejtěžší­ch okamžicí­ch umožnila čelit cynismu ostatní­ch pÅ™átel novinářů a psát o AthénÄ› a její­ Äinnosti. A protože láska žije dál, pÅ™estože Athéna zemÅ™ela, ta sí­la je tu poÅ™ád, ale mou jedinou touhou je zapomenout na vÅ¡e, co jsem vidÄ›l a naučil se. V tamtom svÄ›tÄ› jsem mohl pobí½vat jen ruku v ruce s Athénou.

To byly její­ zahrady, její­ Å™eky, její­ hory. Teď, když odeÅ¡la, potÅ™ebuji, aby se vÅ¡ecko vrátilo k dÅ™í­vÄ›jÅ¡í­mu stavu; zaměří­m se ví­c na problémy dopravy, britské zahraniční­ politiky, na správu naÅ¡ich daní­. Chci si znovu myslet, že svÄ›t magie je pouze důmyslní½ trik. Že lidé jsou povÄ›rčiví­. Že vÄ›ci, jež vÄ›da nedokáže vysvÄ›tlit, nemají­ právo existovat.

Když se shromáždÄ›ní­ v Portobellu začala vymykat kontrole, množily se diskuse o její­m chování­, a pÅ™ece jsem dnes rád, že mÄ› nikdy neposlechla. Může-li nás nÄ›co utěšit v tak tragické situaci, kdy ztratí­me nÄ›koho, koho tolik milujeme, je to nezbytná nadÄ›je, že to tak možná bylo lepÅ¡í­.

S touto jistotou se probouzí­m a usí­nám; bylo lepÅ¡í­, že Athéna odeÅ¡la dÅ™í­v, než sestoupila do pekel této zemÄ›. Nikdy by už znova nedosáhla klidu duÅ¡e po tÄ›ch událostech, jež jí­ vynesly povÄ›st “žÄarodÄ›jky z Portobella”. Zbytek její­ho života by se stal hoÅ™kou konfrontací­ vlastní­ch osobní­ch snů s kolektivní­ realitou. Jak jsem znal její­ povahu, bojovala by až do konce, vynaložila by energii a elán, aby dokázala nÄ›co, čemu nikdo, naprosto nikdo není­ ochoten věřit.

Kdoví­, tÅ™eba vyhledávala smrt jako troseční­k nÄ›jakí½ ostrov. Bí½vala možná časnÄ› ráno v různí½ch stanicí­ch metra a čekala na pÅ™epadení­, k nimž nedocházelo. Procházela nejnebezpečnÄ›jÅ¡í­mi londí½nskí½mi čtvrtÄ›mi a hledala vraha, jenž se neobjevoval. Provokovala hnÄ›v silní½ch, kteÅ™í­ svou zlobu nedokázali projevit.

Až nakonec dosáhla toho, že byla brutálnÄ› zavraždÄ›na. OstatnÄ› kolika z nás se podaÅ™í­ uniknout nenadálé ztrátÄ› vÄ›cí­, které jsou pro náÅ¡ život důležité? Nemyslí­m tí­m jen osoby, ale také ideály a sny: můžeme odolávat den, tí½den, nÄ›kolik let, ale vždycky je nám souzeno ztrácet. NaÅ¡e tÄ›lo žije dál, ale duÅ¡i dÅ™í­ve či pozdÄ›ji zasáhne smrtí­cí­ rána. Dokonalí½ zločin, pÅ™i nÄ›mž neví­me, kdo zavraždil naÅ¡i radost, jaké k tomu byly důvody a kde jsou viní­ci.

A uvÄ›domují­ si vlastní­ Äiny ti viní­ci, kteÅ™í­ neÅ™í­kají­ svá jména? Myslí­m, že ne, protože i oni jsou oběťmi reality, kterou vytvoÅ™ili – pÅ™estože jsou depresivní­, arogantní­, bezmocní­ a mocní­.

Nechápou a nikdy by nepochopili Athénin svÄ›t. JeÅ¡tÄ› dobÅ™e, že to Å™í­kám takhle: Athénin svÄ›t. KonečnÄ› se smiÅ™uji s tí­m, že jsem tam byl pÅ™echodnÄ›, jen z milosti, jako nÄ›kdo, kdo je v krásném paláci, jí­ nejlepÅ¡í­ pokrmy a uvÄ›domuje si, že je to jen slavnost, palác mu nepatÅ™í­, jí­dlo se nekoupilo za jeho pení­ze a v určité chví­li svÄ›tla zhasnou, hostitelé jdou spát, služebnictvo se vrací­ do sví½ch svÄ›tnic, dveÅ™e se zaví­rají­ a my jsme znovu na ulici, čekáme na taxi nebo na autobus, vrací­me se do Å¡edé vÅ¡ednosti.

Vrací­m se. Lépe Å™ečeno: jedna moje část se vrací­ do tohoto svÄ›ta, v nÄ›mž dává smysl jen to, co vidí­me, čeho se dotí½káme a co můžeme vysvÄ›tlit. Chci znovu pokuty za pÅ™ekročení­ rychlosti, lidi dohadují­cí­ se u pokladen v bankách, věčné stí­Å¾nosti na počasí­, filmové thrillery a závody formule 1. To je svÄ›t, jejž budu muset sdí­let do konce života; ožení­m se, budu mí­t dÄ›ti a minulost se stane vzdálenou vzpomí­nkou, která mÄ› posléze pÅ™imÄ›je, abych se ve dne vyptával sám sebe: jak jsem mohl bí½t tak slepí½, jak jsem mohl bí½t tak naivní­?

Ví­m také, že v noci jiná část mne samého bude putovat prostorem a stí½kat se s vÄ›cmi stejnÄ› reální½mi, jako je teď krabička cigaret a sklenka ginu pÅ™ede mnou. Moje duÅ¡e bude tančit s duÅ¡í­ Athéninou, já s ní­ budu ve spánku, probudí­m se zpocení½, půjdu se do kuchynÄ› napí­t vody, pochopí­m, že k boji s pÅ™eludy je tÅ™eba použí­vat nÄ›co, co není­ Äástí­ reality. Proto podle babiččiny rady položí­m na noční­ stolek rozevÅ™ené nůžky a tak pÅ™estÅ™ihnu pokračování­ snu.

Nazí­tÅ™í­ se na nůžky podí­vám trochu lí­tostivÄ›. Musí­m se vÅ¡ak znovu pÅ™izpůsobit tomuhle svÄ›tu, jinak se zblázní­m.

PÅ™í­Å¡tí­ kapitola bude on-line: 26.02.07

Drazí­ ÄtenáÅ™i, protože nehovoÅ™í­m VaÅ¡í­m jazykem, požádal jsem nakladatelství­ o pÅ™eklad komentářů a postÅ™ehů, které mi zde zanecháte. VaÅ¡e názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.

S láskou
Paulo Coelho