Paulo Coelho

Deidre O’Neill, 37 let, lékaÅ™ka, známá jako Edda

Jestliže nám zatelefonuje muž, jehož neznáme, popoví­dá si s námi, nic nenaznačuje, neÅ™í­ká nic zvláÅ¡tní­ho, ale i tak se nám vÄ›nuje se vzácnou pozorností­, jsme s to jí­t večer spát docela zamilované. Takové jsme, a není­ v tom nic pomí½leného – je v povaze ženy, že se snadno oteví­rá lásce.

PrávÄ› tato láska mne otevÅ™ela pro setkání­ s Matkou, když mi bylo devatenáct let. StejnÄ› tak stará byla Athéna, když se poprvé dostala do transu pÅ™i tanci. To ale bylo jediné, co jsme mÄ›ly společného – vÄ›k iniciace.

Ve vÅ¡em ostatní­m jsme se úplnÄ› a hluboce liÅ¡ily, zvláÅ¡Å¥ v tom, jak jsme jednaly s lidmi. Jako její­ učitelka jsem jí­ dávala ze sebe to nejlepÅ¡í­, aby si mohla uspoÅ™ádat vnitÅ™ní­ hledání­. Jako její­ pÅ™í­telkynÄ› – ačkoli neví­m jistÄ›, jestli tenhle cit opÄ›tovala – jsem se ji snažila důraznÄ› upozornit na fakt, že svÄ›t jeÅ¡tÄ› není­ pÅ™ipraven na zmÄ›ny, které chtÄ›la vyvolávat. Vzpomí­nám si, že jsem pár noci probdÄ›la, než jsem se rozhodla dovolit jí­, aby jednala naprosto svobodnÄ› a Å¡la pouze za hlasem svého srdce.
Její­ hlavní­ problém spočí­val v tom, že byla ženou dvaadvacátého století­, která žila v jednadvacátém století­ – a vÅ¡em umožnila, aby si to uvÄ›domili. Zaplatila za to? Bezpochyby. Zaplatila by vÅ¡ak mnohem vyÅ¡Å¡í­ cenu, kdyby byla potlačila svou nezkrotnost. Byla by zahoÅ™klá, frustrovaná, ustavičnÄ› by se starala, “žco si pomyslí­ druzí­”, ustavičnÄ› by Å™í­kala “žpočkej, napÅ™ed musí­m vyÅ™eÅ¡it tyhlety záležitosti, pak se budu vÄ›novat sví½m snům”, ustavičnÄ› by si stěžovala, že “žideální­ch podmí­nek se nikdy nedočká”.

VÅ¡ichni hledají­ dokonalého učitele; ovÅ¡em učitelé jsou lidé, pÅ™estože jejich ponaučení­ mohou bí½t božská – a právÄ› to druzí­ těžko pÅ™ijí­mají­. Nesmí­me si plést učitele s lekcí­, rituál s extází­, pÅ™enaÅ¡eče symbolu s vlastní­m symbolem. Tradice je spjata se setkávání­m se silami života, a ne s osobami, které to pÅ™enáÅ¡ejí­. Jsme vÅ¡ak slabí­: prosí­me Matku, aby nám poslala vůdce, zatí­mco ona posí­lá jen znamení­ na cestÄ›, kterou se musí­me ubí­rat.

BÄ›da tÄ›m, kdo hledají­ pastí½Å™e, mí­sto aby toužili po svobodÄ›! Setkání­ s vyÅ¡Å¡í­ energií­ je v dosahu každého človÄ›ka, vzdaluje se vÅ¡ak tÄ›m, kteÅ™í­ pÅ™evádÄ›jí­ svou odpovÄ›dnost na jiné. NáÅ¡ čas na této zemi je posvátní½ a my musí­me velebit každí½ okamžik.
Lidé úplnÄ› zapomnÄ›li, jak je to důležité: ba i cí­rkevní­ svátky se zmÄ›nily v pÅ™í­ležitost jí­t na pláž, do parku, jet lyžovat. Už nejsou žádné obÅ™ady. Už nedokážeme pÅ™emÄ›nit obyčejní½ Äin v posvátní½ projev. PÅ™i vaÅ™ení­ si stěžujeme, že je to ztráta času, mí­sto abychom pÅ™eměňovali lásku v jí­dlo. Práci považujeme za boÅ¾í­ prokletí­, mí­sto abychom se z uží­vání­ sví½ch schopností­ těšili a Å¡í­Å™ili jejich prostÅ™ednictví­m energii Matky.

Athéna vynesla na povrch nesmí­rnÄ› bohatí½ svÄ›t, kterí½ vÅ¡ichni nosí­me v duÅ¡i, ale neuvÄ›domila si, že lidé nejsou dosud pÅ™ipraveni pÅ™ijmout svou moc.

Když my, ženy, hledáme smysl života nebo cestu poznání­, vždycky se ztotožňujeme s jední­m ze čtyÅ™ klasickí½ch archetypů.
Panna (a teď nemám na mysli sexualitu) je ta, její­Å¾ hledání­ pÅ™edpokládá naprostou nezávislost, a vÅ¡e, co se naučí­, je plodem její­ schopnosti čelit ví½zvám sama.

Mučednice objevuje v bolesti, v odevzdání­ a v utrpení­ způsob, jak poznat sama sebe.

SvÄ›tice nalézá v bezmezné lásce, ve schopnosti dávat, a nic za to nechtí­t skuteční½ důvod své existence.
A konečnÄ› ÄŒarodÄ›jka jde za naprostí½m a neomezení½m potěšení­m – a tí­m ospravedlňuje vlastní­ existenci.

Athéna byla současnÄ› vÅ¡emi čtyÅ™mi archetypy, zatí­mco my bychom si obvykle mÄ›li zvolit jen jednu z tÄ›chto ženskí½ch tradic.

Její­ chování­ můžeme samozÅ™ejmÄ› zdůvodnit tí­m, že vÅ¡ichni, kdo se dostávají­ do transu nebo extáze, ztrácejí­ kontakt s realitou. Není­ to pravda: hmotní½ a duchovní­ svÄ›t jsou totéž. Božské můžeme spatÅ™ovat v každém zrnku prachu, což nám nezabrání­ smí½t je vlhkou houbou. Božské nezmizí­, ale promÄ›ní­ se v čistí½ povrch.

Athéna si mÄ›la dávat vÄ›tÅ¡í­ pozor. Když tak uvažuji o životÄ› a smrti této své žákynÄ›, myslí­m, že bude lépe, když ponÄ›kud zmÄ›ní­m způsob vlastní­ho jednání­.

PÅ™í­Å¡tí­ kapitola bude on-line: 06.03.07

Drazí­ ÄtenáÅ™i, protože nehovoÅ™í­m VaÅ¡í­m jazykem, požádal jsem nakladatelství­ o pÅ™eklad komentářů a postÅ™ehů, které mi zde zanecháte. VaÅ¡e názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.

S láskou
Paulo Coelho