Paulo Coelho

Páter Giancarlo Fontana, 72 let

OvÅ¡emže mÄ› velice pÅ™ekvapilo, když ta velice mladá dvojice pÅ™iÅ¡la k nám do kostela, abychom zaÅ™í­dili obÅ™ad. Lukáse Jessen-Petersena jsem téměř neznal a téhož dne jsem zjistil, že jeho rodina, pocházejí­cí­ z málo známé dánské Å¡lechty, proti tomu svazku rozhodnÄ› vystupuje. A nejen proti sňatku, ale také proti cí­rkvi.

Jeho otec na základÄ› opravdu nepopiratelní½ch vÄ›deckí½ch argumentů Å™í­kal, že Bible, z ní­Å¾ celé náboženství­ vychází­, není­ ve skutečnosti kniha – ale koláž Å¡estaÅ¡edesáti různí½ch rukopisů, u nichž není­ známo skutečné jméno ani totožnost autora; že mezi napsání­m první­ a poslední­ knihy uplynulo skoro tisí­c let, ví­c času než od doby, kdy Kolumbus objevil Ameriku. A že žádná živá bytost na celé planetÄ› – od opic po ptáky – nepotÅ™ebuje desatero pÅ™ikázání­, aby vÄ›dÄ›la, jak se má chovat. Důležité je jenom to, aby se vÅ¡ichni Å™í­dili zákony pÅ™í­rody, a svÄ›t setrvá v harmonii.

OvÅ¡emže čtu Bibli. OvÅ¡emže ví­m nÄ›co o její­ historii. Ale lidé, kteÅ™í­ ji sepsali, byli nástroji Božské moci a Ježí­Å¡ vytvoÅ™il spojenectví­ silnÄ›jÅ¡í­ než desatero pÅ™ikázání­: lásku. Ptáci, opice a vÅ¡emožná dalÅ¡í­ boÅ¾í­ stvoÅ™ení­ poslouchají­ své pudy a dodržují­ jen to, co je naprogramováno. V pÅ™í­padÄ› lidské bytosti je vÅ¡echno mnohem složitÄ›jÅ¡í­, protože človÄ›k zná lásku a její­ nástrahy.

No prosí­m. Už zase kážu, mí­sto abych mluvil o svém setkání­ s Athénou a Lukásem. Když jsem hovoÅ™il s tí­m chlapcem – a Å™í­kám hovoÅ™il, protože nepatÅ™í­me k téže ví­Å™e, a já tedy nejsem vázán zpovÄ›dní­m tajemství­m -, dozvÄ›dÄ›l jsem se, že kromÄ› antiklerikalismu, kterí½ u nich doma panuje, se tam zvedl také silní½ odpor vůči AthénÄ› jakožto cizince. MÄ›l jsem chuÅ¥ požádat ho, aÅ¥ cituje pÅ™inejmenÅ¡í­m jednu pasáž z Bible, kde není­ Å¾ádné vyznání­ ví­ry, ale ví½zva k zdravému rozumu:

“žNebudeÅ¡ mí­ti v ohavnosti Idumejského, nebo bratr tvůj jest, aniž Egyptského v ohavnosti mí­ti budeÅ¡, nebo jsi byl pohostinu v zemi jeho.”

Promiňte. Znovu začí­nám citovat Bibli, ale slibuji, že od nynÄ›jÅ¡ka už si dám pozor. Po rozhovoru s chlapcem jsem strávil minimálnÄ› dvÄ› hodiny s Sherine – nebo s Athénou, jak si dávala Å™í­kat.

Athéna mÄ› vždycky zají­mala. Od té doby, co začala chodit do kostela, mÄ›la podle mÄ› velice jasní½ cí­l: stát se svatou. Řekla mi, že její­ snoubenec o tom neví­, ale že krátce pÅ™ed vypuknutí­m občanské války v Bejrútu zažila nÄ›co hodnÄ› podobného jako sv. Terezie z Lisieux: vidÄ›la krev na ulicí­ch. Můžeme to vÅ¡e pÅ™ičí­tat nÄ›jakému traumatu z dÄ›tství­ a dospí­vání­, ale fakt je, že tuhle zkuÅ¡enost, známou jako “žtvůrÄí­ posedlost posvátnem”, ve vÄ›tÅ¡í­ Äi menÅ¡í­ mí­Å™e udÄ›lá každí½. Znenadání­, ve zlomku vteÅ™iny, pocí­tí­me, že celí½ náÅ¡ život je ospravedlnÄ›n, naÅ¡e hÅ™í­chy odpuÅ¡tÄ›ny, láska že je vždycky silnÄ›jÅ¡í­ a může nás nadobro zmÄ›nit.

AvÅ¡ak právÄ› v té chví­li máme také strach. Odevzdat se cele lásce, aÅ¥ božské, nebo lidské, znamená zÅ™í­ci se vÅ¡eho – a to i vlastní­ho blaha nebo své schopnosti rozhodovat. Znamená to milovat v nejhlubÅ¡í­m slova smyslu. Ve skutečnosti nechceme bí½t spaseni tak, jak to k naÅ¡emu vykoupení­ určil Bůh: chceme si udržet naprostou vládu nad vÅ¡emi kroky, bí½t si plnÄ› vÄ›domi sví½ch rozhodnutí­, bí½t schopni zvolit si pÅ™edmÄ›t své oddanosti.

S láskou tomu tak není­ – láska pÅ™ijde, usadí­ se a začne vÅ¡echno Å™í­dit. Jenom opravdu velmi silné duÅ¡e se nechají­ vést, a Athéna silná duÅ¡e byla.

Tak silná, že trávila dlouhé hodiny v hluboké kontemplaci. MÄ›la zvláÅ¡tní­ nadání­ pro hudbu; prí½ ví½bornÄ› tančila, ale protože k tomu se kostel nehodí­, zvykla si tam každé ráno nosit kytaru a aspoň chví­li zpí­vala PannÄ›, než odeÅ¡la na univerzitu.

JeÅ¡tÄ› si vzpomí­nám, jak jsem ji slyÅ¡el poprvé. Odsloužil jsem jitÅ™ní­ pro tÄ›ch pár farní­ků, kteÅ™í­ jsou ochotni vstávat v zimÄ› časnÄ› ráno, když tu mÄ› napadlo, že jsem zapomnÄ›l vybrat pení­ze, které věří­cí­ vhodili do pokladničky. Vrátil jsem se a uslyÅ¡el hudbu, která způsobila, že najednou jsem vidÄ›l vÅ¡echno jinak, jako by se ovzduÅ¡í­ dotkla andÄ›lská ruka. V rohu v jakémsi vytržení­ asi dvacetiletá dí­vka hrála na kytaru s očima upÅ™ení½ma na obraz NeposkvrnÄ›ného početí­ a zpí­vala nÄ›jaké chvalozpÄ›vy.

PÅ™eÅ¡el jsem k pokladničce. VÅ¡imla si mé pÅ™í­tomnosti a pÅ™estala hrát – ale já jsem ji pÅ™ikí½vnutí­m vybí­dl, aÅ¥ pokračuje. Pak jsem si sedl na lavici, zavÅ™el oči a poslouchal.

Vtom jako by se z nebes snesl pocit ráje, “žtvůrÄí­ posedlost posvátnem”. Dí­vka snad vytuÅ¡ila, co se v mém srdci dÄ›je, a tak začala stÅ™í­dat zpÄ›v s tichem. Ve chví­lí­ch, kdy pÅ™estala hrát, jsem se modlil. Potom se zase ozvala hudba.

UvÄ›domoval jsem si, že proží­vám nezapomenutelní½ Å¾ivotní­ okamžik – právÄ› to, co dokážeme pochopit, až když onen kouzelní½ okamžik pomine. Byl jsem tam pÅ™í­tomen celou svou bytostí­, bez minulosti, bez budoucnosti, žil jsem jenom tí­m ránem, tou hudbou, nÄ›hou, nečekanou modlitbou. Povznesl jsem se do stavu jakési adorace, extáze, vděčnosti za to, že jsem pÅ™es námitky své rodiny Å¡el za tí­m, k čemu jsem se cí­til povolán. Z prostoty kostela, z dí­včina hlasu, z jitÅ™ní­ho svÄ›tla, jež zalévalo vÅ¡e kolem, jsem zas jednou pochopil, že velikost Boha se projevuje v prostí½ch vÄ›cech.

Po mnoha slzách a chví­li, která mi pÅ™ipadala jako věčnost, dí­vka zmlkla. Otočil jsem se a zjistil, že patÅ™í­ k mé farnosti. Od té doby jsme se spÅ™átelili a vždy, když to bylo možné, jsme takto společnÄ› adorovali hudbou.

AvÅ¡ak pÅ™edstava sňatku mÄ› úplnÄ› zaskočila. Vzhledem k tomu, že už jsme se dost sblí­Å¾ili, chtÄ›l jsem vÄ›dÄ›t, jak ji asi pÅ™ijme manželova rodina.

“žÅ patnÄ›, velice Å¡patnÄ›.”

OpatrnÄ› jsem se zeptal, jestli ji k svatbÄ› nenutí­ nÄ›jakí½ důvod.

“žJsem panna. Nejsem tÄ›hotná.”

ChtÄ›l jsem vÄ›dÄ›t, jestli už uvÄ›domila svou rodinu, a ona pÅ™isvÄ›dčila – reagovali s úlekem, matka se rozplakala a otec jí­ vyhrožoval.

“žKdyž sem pÅ™ichází­m chválit svou hudbou Pannu, nemyslí­m na to, co Å™eknou druzí­: jenom se s ní­ dÄ›lí­m o své city. Taková jsem od mládí­: nádoba, v ní­Å¾ se může projevit BoÅ¾í­ energie. A tato energie mÄ› teď žádá, abych mÄ›la dí­tÄ› a mohla mu dát to, co mi nikdy nedala moje biologická matka: ochranu a bezpečí­.”

Na téhle zemi není­ nikdo v bezpečí­, odpovÄ›dÄ›l jsem. Má pÅ™ece pÅ™ed sebou jeÅ¡tÄ› dlouhou budoucnost, je dost času, aby se projevil zázrak stvoÅ™ení­. Ale Athéna už se rozhodla:
“žSvatá Terezie se nevzpí­rala nemoci, která ji postihla: právÄ› naopak, vidÄ›la v tom znamení­ Slávy. Svatá Terezie byla mnohem mladÅ¡í­ než já, bylo jí­ patnáct, když se rozhodla vstoupit do kláÅ¡tera. Zakázali jí­ to, ale nesouhlasila: Å¡la si promluvit pÅ™í­mo s papežem – umí­te si to pÅ™edstavit? Mluvit s papežem! A sví½ch cí­lů dosáhla.

Tatáž Sláva po mnÄ› teď požaduje nÄ›co mnohem snadnÄ›jÅ¡í­ho a Å¡lechetnÄ›jÅ¡í­ho než smí­Å™it se s nemocí­ – abych byla matkou. Kdybych čekala dlouho, nemohla bych bí½t svému dí­tÄ›ti společnicí­, rozdí­l vÄ›ku by byl velkí½ a nemÄ›ly bychom společné zájmy.”

Nebyla by jediná, namí­tl jsem.

Ale Athéna pokračovala, jako by mÄ› neslyÅ¡ela:

“žJsem Å¡Å¥astná, jen když si myslí­m, že Bůh existuje a naslouchá mi; to vÅ¡ak nestačí­, aby človÄ›k žil dál, a nic jako by nemÄ›lo smysl. Snaží­m se projevovat radost, kterou nemám, skrí½vám smutek, abych nedÄ›lala starosti tÄ›m, kdo mÄ› tolik milují­ a pečují­ o mÄ›. V poslední­ dobÄ› jsem vÅ¡ak uvažovala o sebevraždÄ›. V noci pÅ™ed spaní­m sama se sebou dlouze hovoÅ™í­m a prosí­m, aby ta myÅ¡lenka ode mÄ› odeÅ¡la, byl by to nevdÄ›k vůči druhí½m, útÄ›k, způsob, jak Å¡í­Å™it na zemi tragédii a ubohost. Ráno sem chodí­m rozmlouvat se SvÄ›ticí­, prosit, aby mÄ› zbavila zlí½ch duchů, s nimiž hovoÅ™í­m v noci. Až dosud se mi to daÅ™ilo, ale začí­nám slábnout. Ví­m, že mám nÄ›jaké poslání­, které jsem dlouho odmí­tala, a teď je musí­m pÅ™ijmout.

To poslání­ je bí½t matkou. Musí­m je splnit, nebo zeÅ¡í­lí­m. Nepocí­tí­m-li, jak ve mnÄ› roste život, nedokážu dál pÅ™ijí­mat život zvenčí­.”

PÅ™í­Å¡tí­ kapitola bude on-line: 20.03.07

Drazí­ ÄtenáÅ™i, protože nehovoÅ™í­m VaÅ¡í­m jazykem, požádal jsem nakladatelství­ o pÅ™eklad komentářů a postÅ™ehů, které mi zde zanecháte. VaÅ¡e názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.

S láskou

Paulo Coelho