Stories & Reflections
Peter Sherney, 47 let, generální Å™editel poboÄky Banky (vynecháno) v Holland Park, Londí½n
Athénu jsem pÅ™ijal jenom proto, že její rodina patÅ™ila k naÅ¡im nejví½znamnÄ›jÅ¡ím klientům – vÅ¡echno se koneckonců toÄí kolem oboustranní½ch zájmů. Byla pÅ™íliÅ¡ neklidná, a proto jsem ji nechal dÄ›lat ÄistÄ› byrokratickou práci a tajnÄ› jsem doufal, že dá nakonec ví½povÄ›Ä; pak bych mohl jejímu otci sdÄ›lit, že jsem jí chtÄ›l pomoci, ale nepodaÅ™ilo se mi to.
Po letech Å™editelské praxe poznám duÅ¡evní stav lidí, i když tÅ™eba nic neÅ™íkají. V jednom kurzu Å™ízení nás uÄili: jestliže se chcete nÄ›koho zbavit, dÄ›lejte vÅ¡e, aby vás nakonec urazil, a pak budete mít pádní½ důvod, jak ho propustit.
Snažil jsem se ze vÅ¡ech sil dosáhnout tohoto cíle u Athény; jelikož si nepotÅ™ebovala vydÄ›lávat na živobytí, mÄ›la dojít k závÄ›ru, že ÄasnÄ› ráno vstávat, nechávat dítÄ› u matky, celí½ den se zabí½vat stále stejní½mi nezáživní½mi úkoly, pak jít pro dítÄ›, nakoupit v supermarketu, postarat se o syna, uložit ho k spánku a nazítÅ™í zase strávit tÅ™i hodiny v mÄ›stské hromadné dopravÄ› je naprosto zbyteÄné, když už může trávit Äas mnohem zajímavÄ›ji. ZaÄínala bí½t stále podráždÄ›nÄ›jÅ¡í a já jsem se radoval z ví½sledků své strategie: vyjde to. Stěžovala si na bydlení a Å™íkala, že majitel domu pouÅ¡tí v noci velice nahlas hudbu, takže se ani poÅ™ádnÄ› nevyspí.
Znenadání se cosi zmÄ›nilo. NejdÅ™ív jenom u Athény. A hned nato v celé poboÄce.
Jak si takové zmÄ›ny dokážu vÅ¡imnout? Skupina pracovníků pÅ™edstavuje vždycky jakí½si orchestr; dobrí½ Å™editel je dirigent a ví, kterí½ nástroj zní faleÅ¡nÄ›, kterí½ je působivÄ›jÅ¡í a kterí½ jenom následuje ostatní. Athéna jako by hrála na svůj nástroj bez nejmenÅ¡ího nadÅ¡ení, ustaviÄnÄ› duchem nepÅ™ítomná, o sví½ch osobních radostech a strastech se s kolegy nikdy nebavila a dávala najevo, že po práci se stará jenom o dítÄ› a nic jiného ji nezajímá. Až najednou pÅ™estala vypadat tak unavenÄ›, byla sdílnÄ›jÅ¡í a každému, kdo byl ochoten naslouchat, vykládala, že objevila omlazující prostÅ™edek.
To je samozÅ™ejmÄ› kouzelné slovo: omlazení. A když to Å™íká jednadvacetiletá osoba, zní to úplnÄ› nesmyslnÄ› – a pÅ™ece tomu lidé uvěřili a chtÄ›li ten tajní½ recept znát.
Athéna zaÄala bí½t ví½konnÄ›jÅ¡í – pÅ™estože mÄ›la poÅ™ád stejnou práci. Kolegové a kolegynÄ›, kteÅ™í se s ní dÅ™ív jenom formálnÄ› pozdravili, ji najednou zaÄali zvát na obÄ›d. Když se vrátili, vypadali spokojenÄ› a ví½konnost oddÄ›lení prudce stoupla.
Vím, že zamilovaní lidé působí pÅ™íznivÄ› na prostÅ™edí, v nÄ›mž žijí, a okamžitÄ› jsem usoudil, že Athéna si urÄitÄ› naÅ¡la nÄ›koho pro život velice důležitého.
Zeptal jsem se jí, ona pÅ™isvÄ›dÄila a dodala, že si s žádní½m klientem schůzku nikdy nesmluvila, ale v tomto pÅ™ípadÄ› nemohla pozvání odmítnout. Za normální situace by dostala okamžitou ví½povÄ›Ä – bankovní smÄ›rnice hovoÅ™ily jasnÄ›, osobní styky byly striktnÄ› zakázány. Tehdy jsem si vÅ¡ak už staÄil vÅ¡imnout, že její chování se pÅ™eneslo i na okolí; nÄ›kteÅ™í spolupracovníci a spolupracovnice se s ní zaÄali scházet po práci, a pokud vím, pÅ™inejmenÅ¡ím dva nebo tÅ™i z nich ji navÅ¡tívili doma.
Ocitl jsem se ve velice ožehavé situaci; mladá stážistka, bez jakí½chkoli pracovních zkuÅ¡eností, zprvu nesmÄ›lá a obÄas agresivní, se zmÄ›nila v pÅ™irozeného vůdce mí½ch zamÄ›stnanců. Kdybych ji propustil, Å™ekli by si, že na ni žárlím – a pÅ™estali by mÄ› respektovat. Když ji ve funkci ponechám, riskuji, že za pár mÄ›síců pÅ™estanu oddÄ›lení Å™ídit.
Rozhodl jsem se nÄ›jakí½ Äas poseÄkat; mezitím se “ženergie” (nesnáÅ¡ím tohle slovo, protože ve skuteÄnosti neznamená nic konkrétního, jedinÄ› že bychom mÄ›li na mysli elektÅ™inu) poboÄky zaÄala zlepÅ¡ovat. Klienti se zdáli spokojenÄ›jÅ¡í a zaÄali nás doporuÄovat jiní½m. ZamÄ›stnanci byli veselí, a pÅ™estože se množství práce zdvojnásobilo, nemusel jsem pÅ™ijímat dalÅ¡í lidi, protože vÅ¡ichni své úkoly plnili dobÅ™e.
Jednoho dne jsem dostal dopis od nadÅ™ízení½ch. ChtÄ›li, abych odjel do Barcelony, kde se chystalo zasedání skupiny. MÄ›l jsem tam vyložit svou administrativní metodu. Podle nich jsem dokázal zví½Å¡it zisk bez vyÅ¡Å¡ích nákladů, což je to jediné, co exekutivu zajímá – tak je to ostatnÄ› vÅ¡ude.
Jakou metodu?
NevÄ›dÄ›l jsem nic víc, než kde to vÅ¡echno zaÄalo, a rozhodl jsem se zavolat si Athénu do své pracovny. BlahopÅ™ál jsem jí k vynikající ví½konnosti a ona mi s úsmÄ›vem podÄ›kovala.
NechtÄ›l jsem, aby si mou otázku vyložila Å¡patnÄ›, a tak jsem zaÄal velice opatrnÄ›:
“žJak se daÅ™í vaÅ¡emu pÅ™íteli? Vždycky jsem věřil, že ÄlovÄ›k, kterí½ dostává lásku, nakonec jeÅ¡tÄ› víc lásky rozdává. Kde pracuje?”
“žVe Scotland Yardu (pozn. red.: vyÅ¡etÅ™ovací oddÄ›lení londí½nské policie).”
DalÅ¡ím podrobnostem jsem se radÄ›ji vyhnul. PotÅ™eboval jsem s ní vÅ¡ak za každou cenu hovoÅ™it dál a nesmÄ›l jsem ztrácet Äas.
“žVÅ¡iml jsem si, že jste se hodnÄ› zmÄ›nila, a…”
“žVÅ¡iml jste si, že se hodnÄ› zmÄ›nila poboÄka?”
Jak na takovou otázku odpovÄ›dÄ›t? Na jedné stranÄ› bych jí tím dával vÄ›tÅ¡í moc, než bylo záhodno, na druhé stranÄ› bych se potÅ™ebné odpovÄ›di nikdy nedoÄkal, pokud bych neÅ¡el pÅ™ímo k vÄ›ci.
“žAno, vÅ¡iml jsem si velké zmÄ›ny. A zamí½Å¡lím vás poví½Å¡it.”
“žPotÅ™ebuji cestovat. Chci na Äas odjet z Londí½na, poznat nové obzory.”
Cestovat? Zrovna když se ovzduÅ¡í na pracoviÅ¡ti tak zlepÅ¡ilo, chtÄ›la odejít? OvÅ¡em nebylo právÄ› tohle ví½chodisko, které jsem hledal a potÅ™eboval?
“žMohu bance pomáhat, když mi dá vÄ›tÅ¡í odpovÄ›dnost,” pokraÄovala.
SamozÅ™ejmÄ› – a ona mi k tomu poskytovala skvÄ›lou pÅ™íležitost. Že mÄ› to nenapadlo dÅ™ív? “žCestovat” znamenalo nÄ›kam ji odsunout, pÅ™evzít znovu vedení, aniž bych musel Äelit obtížím ví½povÄ›di nebo nÄ›jaké vzpouÅ™e. ChtÄ›l jsem si vÅ¡ak tu záležitost promyslet, protože spíÅ¡ než bance mÄ›la Athéna pomoci mnÄ›. Když moji vedoucí teÄ zaznamenali růst naÅ¡í ví½konnosti, musel bych jej udržet, jinak bych ztratil prestiž a ocitl se v horÅ¡í pozici než dÅ™ív. NÄ›kdy chápu, proÄ se tolik mí½ch spolupracovníků ani nesnaží pracovat lépe: když se jim nÄ›co nepodaÅ™í, platí prostÄ› za neschopné. Ale když se jim to podaÅ™í, musejí se ustaviÄnÄ› zlepÅ¡ovat, dokud je nesklátí infarkt myokardu.
OpatrnÄ› jsem postupoval dál: není radno odstraÅ¡it nÄ›koho dÅ™ív, než nám odhalí tajemství, které potÅ™ebujeme znát; je lepÅ¡í se tváÅ™it, že souhlasíme s tím, oÄ Å¾ádá.
“žVynasnažím se postoupit vaÅ¡i žádost sví½m nadÅ™ízení½m. OstatnÄ› setkám se s nimi v BarcelonÄ›, a to je právÄ› důvod, proÄ jsem vás sem pozval. Je podle vás možné prohlásit, že se naÅ¡e pracovní ví½konnost zlepÅ¡ila od té doby, co – Å™eknÄ›me – kolegové zaÄali mít lepÅ¡í vztahy s vámi?”
“žÅ˜eknÄ›me… lepÅ¡í vztahy se sebou samí½mi.”
“žAno. Ale vyvolala jste to vy – nebo se mí½lím?”
“žVíte dobÅ™e, že se nemí½líte.”
“žPÅ™eÄetla jste si nÄ›jakou knihu o Å™ízení, kterou neznám?”
“žTakové vÄ›ci neÄtu. Ale byla bych ráda, kdybyste mi slíbil, že opravdu zvážíte, oÄ jsem vás požádala.”
VzpomnÄ›l jsem si na jejího pÅ™ítele ze Scotland Yardu; kdybych to slíbil a nesplnil, doÄkal bych se nÄ›jaké odvety? NauÄil ji snad nÄ›jakou Å¡piÄkovou technologii, jíž lze dosáhnout nemožní½ch ví½sledků?
“žMohu vám povÄ›dÄ›t úplnÄ› vÅ¡echno, i kdybyste svůj slib nesplnil. Ale nevím, jestli to k nÄ›Äemu povede, pokud nebudete dÄ›lat, co vás nauÄím.”
“žTu “šomlazovací techniku’?”
“žPÅ™esnÄ› tak.”
“žA nestaÄí poznat ji jen v teorii?”
“žMožná. Teorie se k mému uÄiteli dostala na nÄ›kolika listech papíru.”
Uspokojilo mÄ›, že mÄ› nebude nutit k rozhodnutím, jež pÅ™esahují mé možnosti a zásady. Musím vÅ¡ak pÅ™iznat, že ta záležitost mÄ› zajímala i osobnÄ›, protože i já jsem toužil po obnovÄ› svého potenciálu. Slíbil jsem, že udÄ›lám, co bude možné, a Athéna mi zaÄala popisovat jakí½si dlouhí½ esoterickí½ tanec, jímž se má dosáhnout Vrcholu (nebo Osy, už si pÅ™esnÄ› nevzpomínám). PostupnÄ› jsem se snažil vyvodit si objektivní závÄ›ry z jejích blázniví½ch úvah. Pouhá hodina nám na to nestaÄila, takže nazítÅ™í jsme se seÅ¡li znovu a spoleÄnÄ› jsme pÅ™ipravili zprávu pro vedení banky. BÄ›hem naÅ¡í rozmluvy mi Å™ekla s úsmÄ›vem:
“žNeobávejte se napsat nÄ›co velice podobného naÅ¡emu rozhovoru. Myslím, že i ve vedení banky jsou lidé z masa a kostí jako my a urÄitÄ› budou mít velkí½ zájem o nekonvenÄní postupy.”
V tom se hluboce mí½lila: v Anglii jsou tradice vždycky důraznÄ›jÅ¡í než novoty. ProÄ bych ale trochu neriskoval, pokud bych tím neohrozil své postavení? Celou tu vÄ›c, která mi pÅ™ipadala naprosto absurdní, jsem vÅ¡ak musel shrnout a pÅ™edložit v takové formÄ›, aby ji vÅ¡ichni pochopili. Víc nebylo tÅ™eba.
JeÅ¡tÄ› pÅ™ed zaÄátkem své barcelonské pÅ™ednáÅ¡ky jsem si celé ráno opakoval, že “žmůj” postup pÅ™ináÅ¡í dobré ví½sledky a na ostatním nezáleží. PÅ™eÄetl jsem si nÄ›jaké pÅ™íruÄky a dozvÄ›dÄ›l se, že máme-li pÅ™edstavit novou myÅ¡lenku co nejpůsobivÄ›ji, musíme také svůj projev uspoÅ™ádat tak, aby okamžitÄ› podnítil zájem posluchaÄů, takže nejdÅ™ív ze vÅ¡eho jsem vedoucím pracovníkům shromáždÄ›ní½m v luxusním hotelu citoval slova svatého Pavla: “žBůh skryl nejdůležitÄ›jÅ¡í vÄ›ci pÅ™ed moudrí½mi, protože oni nedokážou pochopit, co je prosté, a rozhodl se je odhalit lidem prostého srdce.” (Pozn. red.: Nevíme, jestli Peter Sherney mÄ›l na mysli citát z MatouÅ¡ova evangelia [11,25], v nÄ›mž stojí: “žChválím tÄ›, OtÄe, Pane nebe i zemÄ›, že jsi skryl tyto vÄ›ci pÅ™ed moudrí½mi a opatrní½mi, a zjevil jsi je nemluvňátkům,” nebo Pavlovu první epiÅ¡tolu ke Korintskí½m [1,27]: “žAle což bláznivého jest u svÄ›ta, to vyvolil bůh, aby zahanbil moudré, a to, což jest u svÄ›ta mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné.”)
Sotva jsem to doÅ™ekl, v auditoriu, kde se celé dva dny jen analyzovaly grafy a statistiky, zavládlo ticho. Napadlo mÄ›, že jsem právÄ› pÅ™iÅ¡el o místo, ale rozhodl jsem se pokraÄovat. Jednak proto, že jsem to téma prostudoval, byl jsem si jist tím, co Å™íkám, a zasloužil jsem si důvÄ›ru. A jednak proto, že aÄkoli jsem v urÄití½ch momentech musel pomlÄet o AthéninÄ› obrovském vlivu na celí½ postup, nijak jsem nelhal:
“žOvěřil jsem si, že chceme-li v souÄasné dobÄ› zamÄ›stnance motivovat, je zapotÅ™ebí nÄ›Äeho víc než dobrého ví½cviku v naÅ¡ich nesmírnÄ› kvalitních stÅ™ediscích. VÅ¡ichni v sobÄ› máme jakousi neznámou Äást, která je schopna dÄ›lat zázraky, jakmile se vynoÅ™í na povrch.
VÅ¡ichni pracujeme z nÄ›jakého důvodu: musíme živit dÄ›ti, vydÄ›lávat peníze na živobytí, dát životu urÄití½ smysl, dosáhnout podílu na moci. V průbÄ›hu této Äinnosti se vÅ¡ak vyskytují nudné etapy a tajemství spoÄívá v tom, jak tyto etapy zmÄ›nit v setkání se sebou samí½m nebo s nÄ›Äím vyÅ¡Å¡ím.
NapÅ™íklad: hledání krásy není vždy spojeno s nÄ›Äím praktickí½m, a pÅ™ece o ni usilujeme, jako by to byla nejdůležitÄ›jÅ¡í vÄ›c na svÄ›tÄ›. Ptáci se uÄí zpívat, což neznamená, že jim to pomůže sehnat potravu, uniknout dravcům nebo zbavit se parazitů. Podle Darwina ptáci zpívají, protože jen tak dokážou pÅ™ilákat partnera a pÅ™ispívat k zachování druhu.”
PÅ™eruÅ¡il mÄ› manažer z Ženevy, kterí½ naléhal na objektivnÄ›jÅ¡í prezentaci. Generální Å™editel mÄ› vÅ¡ak povzbudil, abych mluvil dál, a to mÄ› potěšilo.
“žRovněž podle Darwina, kterí½ napsal knihu schopnou zmÄ›nit bÄ›h lidstva (pozn. red.: O vzniku druhů, 1871, v níž dokazuje, že ÄlovÄ›k je ví½sledkem ví½voje urÄitého druhu opic), vÅ¡ichni ti, kteÅ™í dovedou vyvolat zanícení, opakují nÄ›co, co se dÄ›je již od dob jeskynního ÄlovÄ›ka, kdy rituály, jejichž úÄelem bylo získat pÅ™ízeň bližního, mÄ›ly zásadní ví½znam pro pÅ™ežití a ví½voj lidského druhu. Nuže, jakí½ je rozdíl mezi ví½vojem lidského druhu a ví½vojem nÄ›jaké bankovní poboÄky? Žádní½. Obojí je posluÅ¡no tí½chž zákonů – jen ti nejschopnÄ›jÅ¡í pÅ™ežívají a rozvíjejí se.”
Tady jsem musel uvést, že tuto myÅ¡lenku jsem rozvedl díky spontánní spolupráci jedné z mí½ch úÅ™ednic, Sherine Khalil.
“žSherine, která si dává Å™íkat Athéna, pÅ™inesla na své pracoviÅ¡tÄ› noví½ typ chování, a to zanícení. PÅ™esnÄ› tak, nÄ›co, co nikdy nebereme v úvahu, jedná-li se o půjÄky nebo ví½kazy ví½dajů. Moji zamÄ›stnanci zaÄali používat hudbu jako podnÄ›t k lepÅ¡í péÄi o zákazníky.”
DalÅ¡í manažer mÄ› pÅ™eruÅ¡il s tím, že to je už stará známá vÄ›c: totéž dÄ›lají v supermarketech, kde chtÄ›jí různí½mi melodiemi pobízet zákazníka k nákupu.
“žNeÅ™íkám, že pouÅ¡tíme hudbu v pracovním prostÅ™edí. Lidé zaÄali žít jinak, protože Sherine – nebo chcete-li Athéna – je nauÄila tanÄit pÅ™ed zaÄátkem pracovní doby. Nevím pÅ™esnÄ›, jakí½ mechanismus to může u lidí uvést do pohybu; jako Å™editel odpovídám jen za ví½sledky, ne za postup. NetanÄil jsem. Ale pochopil jsem, že prostÅ™ednictvím onoho typu tance vÅ¡ichni cítí tÄ›snÄ›jÅ¡í spojení s tím, co dÄ›lají.
Narodili jsme se, vyrostli a byli jsme vychováváni se zásadou: Äas jsou peníze. Víme pÅ™esnÄ›, co jsou peníze, ale jakí½ je ví½znam slova Äas? Den má ÄtyÅ™iadvacet hodin a nekoneÄné množství momentů. Musíme si uvÄ›domovat každou minutu a umÄ›t ji využít buÄ v tom, co dÄ›láme, nebo když jen pÅ™emítáme o životÄ›. Jestliže zpomalíme, vÅ¡ecko trvá mnohem déle. JistÄ›, déle může trvat mytí nádobí, sestavení bilance, souhrn úvÄ›rů nebo ví½poÄet dlužních úpisů, ale proÄ toho nevyužít, abychom mysleli na nÄ›co pÅ™íjemného a těšili se ze života?”
Hlavní manažer banky se na mÄ› pÅ™ekvapenÄ› podíval. UrÄitÄ› chtÄ›l, abych dál podrobnÄ› vysvÄ›tloval vÅ¡echno, co jsem se nauÄil, ale nÄ›kteÅ™í z pÅ™ítomní½ch už zneklidnÄ›li.
“žRozumím dobÅ™e, co chcete Å™íct,” prohlásil. “žVím, že vaÅ¡i úÅ™edníci zaÄali vykonávat svou práci s vÄ›tÅ¡ím nadÅ¡ením, protože mÄ›li za celí½ den aspoň jeden okamžik, kdy se dostali do kontaktu sami se sebou. Rád bych vám poblahopÅ™ál k tomu, že jste prokázal dostateÄnou pružnost a povolil využití neobvyklí½ch poznatků, které pÅ™ináÅ¡ejí vynikající ví½sledky.
Jelikož vÅ¡ak tady jsme na zasedání a mluvíme o Äase, máte už jen pÄ›t minut, abyste svůj projev dokonÄil. Bylo by možné struÄnÄ› pÅ™ednést hlavní body, jež by nám umožnily uplatnit tyto zásady v ostatních poboÄkách?”
MÄ›l pravdu. To vÅ¡echno by mohlo bí½t dobré pro práci, ale také by se to mohlo stát osudní½m mé kariéÅ™e, takže jsem se rozhodl shrnout to, co jsme s Athénou sepsali.
“žNa základÄ› osobních poznatků jsem s Sherine Khalil rozvedl nÄ›kolik bodů, které s nejvÄ›tÅ¡í radostí prodiskutuji se zájemci. Zde jsou ty hlavní:
A) VÅ¡ichni máme jakousi neznámou schopnost, která zůstane neznámá navždy. PÅ™esto se může stát naÅ¡í spojenkyní. Jelikož není možné ji změřit nebo ekonomicky zhodnotit, nikdy se nebere v úvahu, ale protože zde mluvím s lidskí½mi bytostmi, jsem si jist, že alespoň v teorii je jasné, o Äem mluvím.
B) V mé poboÄce byla tato schopnost aktivována tancem založení½m na urÄitém rytmu, kterí½ – jestli se nemí½lím – pochází z asijskí½ch pustin. Místo původu vÅ¡ak není podstatné, pokud lidé mohou sví½m tÄ›lem vyjádÅ™it to, co se snaží Å™íct duÅ¡e. Vím, že slovo “šduÅ¡e’ zde může bí½t Å¡patnÄ› pochopeno, a proto doporuÄuji, abychom je nahradili “šintuicí’. A jestliže ani to se neujme, můžeme užívat ví½raz “šprvotní emoce’, kterí½ má pravdÄ›podobnÄ› vÄ›deÄtÄ›jÅ¡í konotaci, pÅ™estože Å™íká ménÄ› než pÅ™edchozí slova.
C) Podnítil jsem úÅ™edníky, aby pÅ™ed odchodem do zamÄ›stnání místo gymnastiky nebo aerobiku alespoň hodinu tanÄili. Stimuluje to tÄ›lo a mysl, zaÄnou den tím, že vyžadují sami od sebe kreativitu, a pak tuto nahromadÄ›nou energii využijí pÅ™i plnÄ›ní úkolů v poboÄce.
D) Klienti a úÅ™edníci žijí ve stejném svÄ›tÄ›: realitu pÅ™edstavují elektrické podnÄ›ty v naÅ¡em mozku. To, Äemu Å™íkáme “švidÄ›t’, je impuls energie v naprosto temné zónÄ› hlavy. Můžeme se tedy pokusit danou realitu pozmÄ›nit, jestliže se naladíme na stejnou vlnu. Veselí, stejnÄ› jako nadÅ¡ení nebo láska, je nakažlivé, i když sám nechápu, jak k tomu dochází. PodobnÄ› působí smutek, deprese, nenávist – prostÄ› to, co mohou klienti nebo ostatní úÅ™edníci “šintuitivnÄ›’ vycítit. Ke zlepÅ¡ení ví½konnosti je zapotÅ™ebí vytvoÅ™it mechanismy, jež by tyto pozitivní stimuly zpÅ™ítomňovaly.”
“žTo je pÅ™íliÅ¡ esoterické,” prohlásila žena, která Å™ídila fondy akcií jedné kanadské poboÄky.
Trochu mÄ› to vyvedlo z rovnováhy – nikoho jsem zÅ™ejmÄ› nepÅ™esvÄ›dÄil. TváÅ™il jsem se, že jsem její komentáÅ™ pÅ™eslechl, a s veÅ¡kerou svou vynalézavostí jsem se pokusil o technickí½ závÄ›r:
“žBanka by mÄ›la vÄ›novat urÄitou Äástku na ví½zkum toho, jak tento pÅ™enos funguje; dosáhli bychom tak mnohem vÄ›tÅ¡ích zisků.”
Toto zakonÄení mi pÅ™ipadalo dostateÄnÄ› uspokojivé, takže jsem se rozhodl nevyužít zbí½vajících dvou minut. Po skonÄení semináÅ™e na sklonku vyÄerpávajícího dne mÄ› generální Å™editel pozval na veÄeÅ™i – pÅ™ede vÅ¡emi kolegy, jako by chtÄ›l ukázat, že podporuje vÅ¡e, o Äem jsem hovoÅ™il. Takovou pÅ™íležitost jsem dosud nemÄ›l a snažil jsem se jí využít co nejlépe; rozhovoÅ™il jsem se o ví½konech, ví½kazech, potížích na burze cenní½ch papírů, o noví½ch trzích. On mÄ› vÅ¡ak pÅ™eruÅ¡il: víc ho zajímalo vÅ¡e, co jsem se nauÄil od Athény.
K mému pÅ™ekvapení nakonec pÅ™evedl hovor na osobní témata.
“žVím, co jste mÄ›l ve svém projevu na mysli, když jste se zmínil o Äase. ZaÄátkem letoÅ¡ního roku, bÄ›hem prodlouženého sváteÄního volna, jsem se rozhodl na chvíli si sednout na zahradÄ›. Z dopisní schránky jsem si vzal noviny, nic důležitého – až na vÄ›ci, o nichž novináÅ™i usoudili, že je musíme znát, sledovat, zaujmout k nim stanovisko.
Napadlo mÄ› zatelefonovat nÄ›komu z mé skupiny, ale nemÄ›lo to smysl, protože vÅ¡ichni byli doma s rodinou. PoobÄ›dval jsem s manželkou, dÄ›tmi a vnuky, trochu jsem si zdÅ™íml, když jsem se probudil, udÄ›lal jsem si pár poznámek, a najednou jsem si vÅ¡iml, že jsou teprve dvÄ› hodiny odpoledne a že mám pÅ™ed sebou jeÅ¡tÄ› tÅ™i hodiny bez práce, a pÅ™estože velice rád trávím Äas s rodinou, zaÄal jsem si pÅ™ipadat neužiteÄní½.
NazítÅ™í jsem využil volného Äasu a dal jsem si vyÅ¡etÅ™it žaludek, ale naÅ¡tÄ›stí se nezjistilo nic vážného. ZaÅ¡el jsem k zubaÅ™i, kterí½ mi Å™ekl, že nemám žádné problémy. Znovu jsem poobÄ›dval s manželkou, dÄ›tmi a vnuky, znovu jsem chvíli spal, zase jsem se probudil ve dvÄ› odpoledne a uvÄ›domil si, že nemám vůbec nic, na co bych se soustÅ™edil.
Polekalo mÄ› to: nemÄ›l bych nÄ›co dÄ›lat? Kdybych si chtÄ›l nÄ›jakou práci vymyslet, nebylo by to tak těžké – vždycky máme plány, které je tÅ™eba rozvíjet, žárovky, které se musejí vymÄ›nit, suché listí, které se má shrabat, kromÄ› toho je tÅ™eba srovnat knížky, uspoÅ™ádat poÄítaÄoví½ archiv atd. Ale co tak Äelit naprostému prázdnu? A vtom jsem si vzpomnÄ›l na nÄ›co, co se mi zdálo krajnÄ› důležité: musím jít hodit do schránky asi kilometr vzdálené od mého venkovského domu jeden z vánoÄních pozdravů, kterí½ jsem zapomnÄ›l na stole.
PÅ™ekvapilo mÄ› to: proÄ bych ten pozdrav musel posílat dnes? Copak nemohu vÅ¡eho nechat a nic nedÄ›lat?
Hlavou mi probÄ›hla Å™ada myÅ¡lenek: pÅ™átelé, kteÅ™í se starají o vÄ›ci, jež se jeÅ¡tÄ› nestaly, známí, kteÅ™í umÄ›jí vyplnit každou minutu svého života úkoly, jež mi pÅ™ipadají absurdní, nesmyslní½mi Å™eÄmi, dlouhí½mi telefonáty, v nichž neÅ™íkají nic důležitého. Už jsem vidÄ›l své Å™editele vymí½Å¡let práci, aby zdůvodnili své funkce, nebo úÅ™edníky, kteÅ™í mají strach, protože toho dne nebyli pověřeni niÄím důležití½m, což může znamenat, že už nejsou potÅ™ební. Moje žena se trápí, protože syn se rozvedl, můj syn se trápí, protože můj vnuk mÄ›l ve Å¡kole Å¡patné známky, vnuk je celí½ ustraÅ¡ení½, protože zarmoutí rodiÄe – i když vÅ¡ichni víme, že známky nejsou zas tak důležité.
Svedl jsem se sebou dlouhí½ a těžkí½ boj, abych nevstal z místa, kde jsem byl. Tísniví½ pocit ponenáhlu vystÅ™ídalo pÅ™emítání a já jsem zaÄal naslouchat své duÅ¡i – nebo intuici nebo prvotním emocím, záleží na tom, Äemu uvěříte. AÅ¥ už je to cokoli, tato Äást mne samého nesmírnÄ› toužila rozmlouvat, ale já jsem mÄ›l poÅ™ád moc práce.
V tomto pÅ™ípadÄ› to nebyl tanec, ale ticho, naprostá nepÅ™ítomnost hluku a pohybu, co mÄ› spojilo se sebou samí½m. A věřte mi, nebo ne, dozvÄ›dÄ›l jsem se hodnÄ› o problémech, které mi dÄ›laly starosti – pÅ™estože na vÅ¡echny ty problémy jsem vůbec nemyslel, když jsem tam tak sedÄ›l. NeuvidÄ›l jsem Boha, ale jasnÄ›ji jsem si uvÄ›domil, jak se mám rozhodnout.”
JeÅ¡tÄ› než zaplatil úÄet, navrhl mi, abych tu úÅ™ednici poslal do Dubaje, kde banka otevírá novou, velmi rizikovou poboÄku. Jako vynikající Å™editel vÄ›dÄ›l, že já už jsem se nauÄil vÅ¡e podstatné, a nyní bylo tÅ™eba jenom pokraÄovat – ta úÅ™ednice mohla bí½t užiteÄná jinde. NevÄ›domky mi tak pomohl splnit můj slib.
Po návratu do Londí½na jsem neprodlenÄ› tlumoÄil návrh AthénÄ›. Ihned pÅ™ijala; Å™ekla, že mluví plynnÄ› arabsky (vÄ›dÄ›l jsem to, ponÄ›vadž mi bylo známo, odkud pochází její otec). My jsme vÅ¡ak nehodlali uzavírat obchody s Araby, ní½brž s cizinci. PodÄ›koval jsem jí za pomoc, ona nebyla ani trochu zvÄ›davá na ví½sledek mého projevu na zasedání – zeptala se jen, kdy si má sbalit kufry.
Dodnes nevím, jestli ten pÅ™ítel ze Scotland Yardu nebyl pouhí½ ví½mysl. Kdyby to byla pravda, Athénina vraha by už urÄitÄ› zatkli – protože nevěřím tomu, co o tom zloÄinu psali v novinách. Zkrátka, mohu rozumÄ›t financování, mohu si dokonce dovolit Å™íct, že tanec pomáhá bankovním úÅ™edníkům lépe pracovat, ale nikdy nedokážu pochopit, proÄ ta nejlepÅ¡í policie svÄ›ta nÄ›které vrahy dokáže dopadnout, zatímco jiné nechá na svobodÄ›.
Na tom už ale nezáleží.
PÅ™íÅ¡tí kapitola bude on-line: 02.04.07
Drazí ÄtenáÅ™i, protože nehovoÅ™ím VaÅ¡ím jazykem, požádal jsem nakladatelství o pÅ™eklad komentářů a postÅ™ehů, které mi zde zanecháte. VaÅ¡e názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.S láskou
Paulo Coelho